Poslední momenty

Nádherný ráno, pomyslel si Johnny při pohledu z okna. Úplně v klidu si zapálil cigaretu a uvařil si kávu. Napadlo ho, že by se v takový den měl cítit mnohem nervóznějí, možná by měl mít i strach, ale nic takového nepociťoval. Sedl si ke stolu, přitáhl si papír a dal se do psaní…

Rachel se celé dopoledne cítila divně, jako by se mělo něco stát. Nemohla se vůbec věnovat své práci a pořád se dívala na hodinky. Teprve deset. Šéf tam nebyl… rozhodla se to risknout. Sbalila si věci a spěchala domů.

Johnny konečně dopsal. Ještě jednou si to po sobě přečetl. Chvílemi se mu zdálo, že to nedává moc smysl, ale bylo to přesné vyjádření jeho pocitů. Dokonalý popis depresí, v jakých se poslední dva roky topil, vylíčení výčitek svědomí, které ho sžíraly snad odedávna.

Rachel běžela jako nikdy. Něco ji táhlo domů. Přeběhla přes frekventovanou silnici a zabočila doleva. Teď už jen stačilo projít parkem a byla před domem, kde žila společně se svým přítelem.

Johnny se podíval na hodinky. Měl by si pospíšit, co kdyby Rachel přišla dřív. Položil dopis do kuchyně na stůl, aby si ho hned všimla, a vydal se do koupelny. Napustil vanu. Ani se nenamáhal s vyslékáním a ponořil se do velmi horké vody. Na vaně ležela žiletka. Trochu se mu třásly ruce, když ji uchopil a zkusmo se řízl do zápěstí. Nebolelo to tolik, jak čekal. Zařízl ještě jednou…

Rachel vyběhla po schodech. Rychle z kabelky vylovila klíče a odemčela. V kuchyni byl cítit cigaretový kouř a na stole ležel hrnek nedopité kávy. A nějaký papír. Slyšela odněkud kapat vodu. S děsivou předtuchou pohlédla směrem ke koupelně. Pod dveřmi byla světle červená mokrá skvrna.