Klíček

Svojí duši zaprodávám ďáblu. Smáčí se v zatracení. Klíč k ní končí v jeho spárech. Je navždy zamčena. Jen zlo občas otevře si bránu a poctí mě návštěvou. Nezaklepe ale. Jen vtrhne dovnitř a s sebou přivádí trápení. Našeptává, radí... má chuť mě ovládat. Jako bych cítil jeho kroky. Při každém dalším ve mně zanechává ránu. Když si myslím, že zapomněl cestu, objeví se znovu. Jednou za čas vzpomene si na mě. Už nevím, co dál dělat. Kličkuji tmou, ale pokaždé narazím. Když snažím se utéct, stáhne mě zpět. Jednou propadl jsem a teď? Jako bych už nemohl nahoru. Bolestivé rány pálí moje srdce. Zářezy na něm se hromadí a já se bojím, že už se nikdy nezahojí. Přál jsem si být jiný. Jenže minulost se stala a chyba nezmizela. Nedala se vymazat. Otevřel jsem dveře, já hlupák a zlo přešlo přes práh. Nezáleží na tom, kam se schovám. Najde mne. Volá moje jméno... Vysmeknu se někdy? Do té doby nemám na výběr, poslechnu volání. Říkám věci, které nikdo nechce slyšet. Ani já je nechci slyšet, ale jak přestat? Padám na kolena před tvoji mocí. Ušetři mě...
"Máš ho ty... Zradil si sám sebe, blázne!"
Vstávám... Cože? Zradil sám sebe? Rozhlédnu se. Nikde nikdo... Jen kov padá k zemi. Zvláštní, vypadl mi z kapsy. Byl to klíč... Obyčejný klíč... Tolik z nás ho má v kapse. Nevytáhnou ho, jen se ho bojí...