Možná jednou...

Nemůžu s tebou být, tak jak bych si přála já a mé srdce. Přeju si být s tebou každý den, vidět tvou tvář a slyšet tvůj smích.
Ty jsi tak daleko ode mě a, i když jsme spolu neustále v kontaktu, nestojíš vedle mě. Ani nevíš, jak moc bych si to přála...
Ale vím, že se mi tohle přání nikdy nesplní. Budu tady neustále sama a ty budeš tam... Tam někde v dáli, kde tě budou potkávat jiní, jen né já. Nikdy spolu nebudeme moct být tak, jak bychom si přáli.
My takové štěstí mít nebudeme, vždycky se budeme muset rozloučit a vrátit se tam, kam patříme.
Jen můžeme snít o tom, až se zase potkáme... Ale co když už nikdy?
Ty možná poznáš jinou, lepší, hezčí, chytřejší, hodnější, ale hlavně bude blížší tvému srdci.
Vím, že se to může stát a ty pak jen řekneš, že je konec.. Ale co já? Bude tě zajímat, že někde v dáli, je někdo, kdo tě miluje tak moc, že by i všechno opustil? Možná ani ne... Budeš přece šťastný.
Teď na to nechci myslet, chci to zahnat někam daleko. Jen občas přijde taková ta smutná chvilka... V tu chvíli bych nejradši sedla na autobus a jela za tebou a tak moc bych tě chtěla obejmout...
Všude kolem sebe vídám zamilované páry, jak jdou v ruku a ruce a jsou šťastní, že mohou být spolu. Ale proč já nemůžu být s tebou, tak jak bych chtěla? Proč musím po večerech brečet do polštáře, a doufat, že tě snad alespoň ještě uvidím? nevím... Možná je to osud.
Možná ale jednou budu mít to štěstí s tebou usínat a vstávat. Třeba já budu ta, o které si budeš myslet, že je ta pravá...
Ale teď už jdu spát, ať mi neujede autobus, vím, že nerad čekáš...