Home

Hvězdy zářily na nebi jako lampy. Natáhl ruku a dotkl se jich. Věděl, že jedna z nich je jeho. Věděl, která to je.
"Je fajn, že ještě existuješ," řekl a věřil.
Chtěl věřit.
A bledé hvězdy zazářily a on taky zářil, protože byl na konci.
Na začátku.
A vesmír se přiblížil. Cítil ho v sobě.
Respektovali se. Rovnocenní a spojení.
A slyšel hlas, který znal, který slýchal, než hvězdy úplně zhasly. S obavou pohlédl na nebe.
Byly tam.
Nehybné, chladné.
Zářily.
Věděl, že se mu nic nezdá.
Naslouchal jim a chápal.

Noc odchází

Hlas šeptá

"Dívej se tam, kde slunce ukáže svou tvář. Neboj se a pusť svoji duši ven. Nech jí jít tam, kam patří. Neměj strach. Vítr ji ke mně odnese a sluneční paprsky jí ukážou cestu. Nepotřebuješ křídla - Věř mi. Ponese jí láska, odvaha a statečnost, se kterou vzdoruješ dalšímu dni. Nic ji nezabrzdí, neboj se. Vrátí se ke mně. Domů. Skoč a nech ji letět."

Poslechl.

Slunce vyšlo a listí zezlátlo.