Válka je zlo

Lajla jen nehybně stojí a dívá se na ten strašný obraz. V srdci má vzduchoprázdno. Ani nedýchá, jak je šokována. Z mandlových očí ji tečou kapky slz. Její mladé útlé tělo se neznatelně chvěje jako osikový list. Šaty, které má na sobě, jsou celé šedé od prachu. "Jak se to mohlo stát?" šeptá si pro sebe roztřeseným hlasem plným smutku. V minutě ztratila vše - své milované, domov, pocit bezpečí a lásky. Stále se vyděšeně dívá před sebe, hlavou ji prolétá miliony vzpomínek a s každou její srdce více krvácí. "Válka je zlo!" šeptne nenávistně.

"Zlatíčko," budí ji maminka Marida něžně s úsměvem na tváři, pro ni tak typickým.
"Ještě ne, mami," odpoví rozespale Lajla a chystá se znovu usnout.
Ale Marida ví, jak na ni, a tak ji jde probudit neúprosným lechtáním.
"Ne," směje se, "už dost," smlouvá.
"Dobře, ale vstaneš," pohrozí maminka laškovně a odejde dělat ji snídani.

Jako blesk ji hlavou prolétla tato vzpomínka. Čím víc si vybavovala, jak byla šťastná, tím víc to bolelo. Stále měla v mysli maminčiny veselé a dobrácké oči. Jak krásně se na ni dokázaly dívat. Vždycky ji připomínaly čokoládu. Teď už plamínek očí vyhasl a její tělo bylo pokryto pouštním pískem, zbroceno krví. Po tváři ji stekla další hořká slza.

"Máš babu," křikl na ni její bratříček se smíchem.
Lajla se otočila a běžela za ním, aby ho chytla.
"A teď máš babu ty," řekla vesele a dotkla se jeho drobného ramene. Sachmet se zaškaredil, změřil si sestřičku svýma uhlovýma očima a už za ní utíkal.
"To neplatí," křičel, naštván, že byl chycen a sedl si protestně na bobek. Lajla se zasmála a vesele ho povalila ho do trávy.

Ještě teď, když si na to vzpomněla, musela se smát. Tohle pošťuchování vždycky dopadlo bratříčkovým vítězstvím. Jak mohl tak mladý život zhasnout? Jak mohlo to mrštné, dětské tělo ležet nehybně bez známky života? Všechno bylo jako zlý sen. Proč lidé ničí životy jiných lidí? A hlavně těch, co máme rádi.

"Lajlo," volá na ni tatínek, který je vášnivý bylinkář. "Pojď se podívat na ty květy. Je to krása."
Klečí shrben nad záhonem a obdivuje velké bílé květy. Kdo by tušil, že muž, statný jako on, najde zálibu v něčem, tak éterickém jako bylinkaření. Její otec byl romantik, proto si ho dobíralo hodně jiných mužů, ale nikdo nedokázal ocenit svou rodinu, tak jako on.
"Už jdu," volá na něj Lajla a už beží, aby viděla, ten sedmý div světa.
"Jen si pojď kleknout. Ukáži ti, co je na co dobré," vyzývá ji a stále fascinovaně sleduje květ.

Po tváři ji sjede další slza. Vzpomínky ji bodají jako dýka. Připadá si, že je sama v tomto obrovském světě, už nemá nikoho. Nemá maminku, co by ji ráno budila. Nemá bratříčka, co by se zaškaredil vždy, když prohraje. A nemá otce, co by ji vzdělával v bylinkaření. Dál stojí nad tou strašnou scenérií. Vítr ji suší slzy na tvářích a ona jen šeptá: "Válka je zlo!"