Setkání

Temný pokoj v domě hluchému k životu. Okna zatlučena prkenicemi, mříže křičí do noci. Kdo sem vstoupí, již nevyjde. Dům ho polkne a ve svém nitru utrýzní.
Skryj se kam chceš, nic tě neschová. Teplá peřina s postelí vzbudí dojem bezpečí. Staré hodiny na zdi odbíjí, půlnoc tě ubíjí. Křeslo v šedém rohu vrzne v prázdnotě a z pavučiny k zemi se pavouk spustí.
Lehké nožky letmo se podlahy dotknou. Klap, klap zní v tichu nekonečném. Tma je hustší a hustší. Vše se ztrácí ve víru noci.
Nevidíš nic. Však přeci jen vidíš detaily.
Obraz na zdi visí. Lidé běhají v rámu zběsile. Temné vlasy bělají. Oči, oči strachem těkají. Už to vidí, cítí to. Zlatý obraz v prach se mění, k zemi se snáší.
Prudký vichr rozmetá ho po pokoji, mizí tak, jak zjevil se.
Bušení srdce přehluší vše, úniku není, teď už ne. Cesta zpět zmizela i s prachem.
Dva páry očí v temnotě tápají. Zorničky rozostřeny, duše z těla vymizela. Neznámé místo je vítá ve svém objetí. Masitý jazyk místnost slizkou činí.
Hlasitý křik dům budí. Někdo někým tvrdě třese. Nehty do zdi se zarývají. Krev zdobí okolí. Pláč omývá zpuchřelé okolí. Bortí se zem i strop. Úniku není. Bezpečí je pryč.
Uteč, křičí dům. Postavy stojí, stůj co stůj.
Ostrá záře bodá do očí. Světlo a nic víc. Srdce z hrudi vyskočí. Kde to jsme? Já nic nevidím. Buší do mysli.
Prohlíží skrz tu zář, lidé stojí v okolí. Nikdo nevěří v pravdu jejich. Nic takového se nedělo přeci. Celou noc leží každý jinde v posteli. Ať nemluví hlouposti.
To, že smrt už potkali, nikdo nevěří. Byla s nimi, v nich. Dotkal se jich, to už ví.
Přijde pro ně tuto noc. Nemohou jinak, musí jít.
Peřina je kryje, křeslo vrzlo, hodiny nebijí, zastavil je děs. Smrt si pro ně přišla dnes.
Vidí ji, nechtějí. Z postele však vstávají. Nemohou dýchat, ochromila je.
Pomalu se sunou k oknu malému, zvedají nohu do výše, protahují se otvorem.
Směje se, skřípe zuby bez úst. Teď jsou její. Strach je vehnal do náručí k ní.

Nevidíš nic. Však přeci jen vidíš detaily.
Obraz na zdi visí. Lidé běhají v rámu zběsile. Temné vlasy bělají. Oči, oči strachem těkají. Už to vidí, cití to. Zlatý obraz v prach se mění, k zemi se snaší.
Prudký vichr rozmetá ho po pokoji, mizí tak, jak zjevil se.
Bušení srdce přehluší vše, úniku není, teď už ne. Cesta zpět zmizela i s prachem.
Dva páry očí v temnotě tápají. Zorničky rozoztřeny, duše z těla vymizela. Neznámé místo je vítá ve svém obětí. Masitý jazyk místnost slizkou činí.
Hlasitý křik dům budí. Někdo někým tvrdě třese. Nehty do zdi se zarývají. Krev zdobí okolí. Pláč omývá zpuchřelé okolí. Bortí se zem i strop. Úniku není. Bezpečí je pryč.
Uteč, křičí dům. Postavy stojí, stůj co stůj.
Ostrá záře bodá do očí. Světlo a nic víc. Srdce z hrudi vyskočí. Kde to jsme? Já nic nevidím. Buší do mysli.
Prohlíží skrz tu zář, lidé stojí v okolí. Nikdo nevěří v pravdu jejich. Nic takového se nedělo přeci. Celou noc leží každý jinde v posteli. Ať nemluví hlouposti.
To, že smrt už potkali, nikdo nevěří. Byla s nimi, v nich. Dotkal se jich, to už ví.
Přijde pro ně tuto noc. Nemohou jinak, musí jít.
Peřina je kryje, křeslo vrzlo, hodiny nebijí, zastavil je děs. Smrt si pro ně přišla dnes.
Vidí ji, nechtějí. Z postele však vstávají. Nemohou dýchat, ochromila je.
Pomalu se sunou k oknu malému, zvedají nohu do výše, protahují se otvorem.
Směje se, skřípe zuby bez úst. Teď jsou její. Strach je vehnal do náručí k ní.