Podzim, válka duše

Byl podzim. Každý den jiný. Jednou babí léto, kdy chodíte v tričku a div si nekupujete zmrzlinu, a druhý den vstanete z vyhřáté postele do pochmurného mlhou a deštěm prostoupeného dne. Dojdete k oknu a vidíte, že od východu až na západ se táhne jedna velká šedá deka, která nemá konců. Listy, které ještě včera hýřily všemi odstíny podzimu, dnes sklíčeně visí a trpí při každém kontaktu s kapkou tristního deště. Mžení. Nesnáším mžení. Když už má pršet, tak pořádně. Na střechu stále bubnoval déšť a z okapů přetékala voda. Je pravda, že jen mžilo, ale pokud to trvá celý den, té vody se nakupí, to mi věřte. Ze silnic se pomalu stávaly řeky a řidiči by zajisté ocenili, kdyby se z jejich nablýskaných aut mohly stát alespoň na chvíli gondoly.
Pára. Horký černý čaj. Toť celá má snídaně. Z prošlých černobílých novin lze vyčíst tisíce nepodstatných věci, ve kterých jsou mistrně zašifrovány ty důležité. Ze starobylého rádia se linuly hitu osmdesátých let, které se mísily s hesly těch nejrozmanitějších firem a obchodních řetězců. Otřesy zdí. Zvuk sbíječky. Pod mými okny. Klakson. Dopravní zácpa. A mžení. Stále. Pořád. Neustálé mžení. Křída na školním hřišti se pomalu roztékala na všechny strany stejně tak, jako můj čaj po ještě před chvílí sněhově bílým ubrusu. Podzim. Nesnáším podzim. Kapky bičovaly mé okno. Kapky trhaly můj okap na cáry plechu. Kapky ničily mé uši. Kapky bombardovaly mé muškáty postavené v květináčích na balkóně. Kapky utápěly můj křivý netáhnoucí komín. Kapky mě zabíjely…
Šedý baloňák. Černý širák. Vysoké boty a hnědé kožené rukavice. Vlhké dveře a za nimi… apokalypsa. Asfalt pokrytý promáčeným listím nejrůznějších stromů, auta rozrážející barikády vod, deštníky obrácené nahoru, přízemní mlha, která ještě ztěžovala už tak nelehkou chůzi. Jen pár metrů. Pár metrů překonat a staneš na zastávce. Dokážeš to. Mžení. Zima. Vítr. Severní vítr. Šedo a pochmurno. Tristní výrazy v obličejích. Morálka a nálada na mizině. Podzim. Pravý šedý podzim. Umírám…