Chlapeček

Hledal jsem jednoho chlapečka v ulicích. Neviděli jste ho někde? Byl takovej hnědovlasej a oči, ty měl taky hnědý, a vypadal jak… bůhví jak vlastně vypadal. Opravdu jste ho nepotkali? Nikdo mě neposlal, abych ho našel, jen srdce prosilo: „Zkus ho najít!“ Tak jsem ho hledal.
Šel jsem kolem rezavého dětského hřiště, jež čnělo vedle nádraží, a chlapeček tam nebyl. Jen šedý ptáci zobali písek. „Chlapečku, kde jsi?“ zvolal jsem rozhořčeně. A kolemjdoucí pejskař se pod knírem pousmál a tiše podotknul: „Feťák.“
Šel jsem kolem parku, kde chlapeček před léty schovaný v křoví kouřil svou první cigaretu. Nebe bylo průzračné, nikde ani mráček dýmu. Ta křoví trouchnivěla a chlapeček tam nebyl! Jen párek milenců se líbal na lavičce a já byl sám.
Šel jsem kolem trafiky, do níž si chlapeček chodíval pro žvejkačky. Trafika stála a chátrala, nikde ani noha, jen paní trafikantka luštila křížovku. „Nevíte, prosím, boha smrti na čtyři?“ „Bohužel.“ Neporadil jsem jí, protože jsem to taky nevěděl, a chlapeček tam nebyl!
Šel jsem kolem zamrzlého jezírka, zdali se chlapeček neklouzá po ledu. A chlapeček se neklouzal!
Šel jsem kolem téhož jezírko o půl roku později, zdali se tam nekoupe! A chlapeček se nekoupal!
Nikdo mě neposlal, abych ho našel, jen srdce prosilo: „Zkus ho najít!“ Tak jsem ho hledal a od těch dnů ho hledám celej život. Neviděli jste ho někde? I když už vlastně ani nevěřím, že ho najdu.
Chlapečku, prožitku můj vlastní! Vzpomínko, kterou mám v sobě navždy. Kapko hořkého čaje, kostko cukru. Ztracené dětství, myšlenko věčná, tikote hodin, stárnu.
A ten bůh smrti byl Yama.
A šedý ptáci zobali písek.