Černé lodičky a růžový kočárek

Šla jsem domů. Šla jsem z …

Kolik mohlo být? Tři ráno?

…už ani nevím, odkud jsem zrovna šla…

Noc, ale se spousty světel. Pouliční lampy dělaly na chodníku žluté fleky. Sem tam projelo ulicí auto. Obloha byla naprosto jasná, svítilo plno hvězd a měsíc byl v úplňku.

Docela tichá noc, jen... zdálky ke mně dolehly nějaké hlasy. Pomalu jsem se blížila k mému domu, byly odtamtud.
Před domem stála dodávka a u ní pokuřoval nějakej chlápek.
„Ten stůl mně k ničemu nebude. Můžeš ho vyhodit,“ má sousedka, bydlí u nás v domě se svým manželem. A ten je pod pantoflem: „Dobře, lásko, hodím ho k těm ostatním věcem na dvorek.“
Vyšla z domovních dveří. Pohodila krátkou blonďatou hřívou a zamířila k chlápkovi s cigaretou. Objal ji kolem ramen. Popotáhla z jeho cigarety. Políbila ho. A ještě. A ještě. A ještě. A…
„Lásko?“
Soused.
„Kam mám dát ten kočárek?"
„Na dvorek.“
Strašně moc si přáli mít dítě, ale pořád jim to nešlo. Až jednou konečně otěhotněla. On jí ze samé radosti koupil růžový kočárek. Chtěl mít holčičku. Nic nebylo. Nebyla těhotná.
„A lásko?“
„Co je?!“
„Víš… nechceš… si to ještě rozmyslet? Mám tě moc rád, i když ses teď trochu změnila. Ale to nevadí… budeme zase spolu, co na to říkáš? Zkusme to, lásko… Co na to říkáš?"
„Běž dát ten kočárek na dvorek.“

Upocenými dlaněmi svíral kočárek. Prošel brankou na dvorek, starý, s puklinami v betonu. Zakopl a kočárek mu ujel pod rukama. Šel a urovnal ho. Chvíli nad ním stál. A pomalu si uvědomoval, co se teď děje. Oči se mu začaly zamlžovat…
Najednou před domem nastartoval motor… A něco… něco sem padá! Něco!!.. Zběsile vyrazil pryč!!

Chlápek s cigaretou sedl za volant.
„Jedem, kotě.“
„Počkej,“ sousedka měla na rtech podivný úsměv, „počkej. Zapal mi cigaretu,“ a naklonila se k němu. On vytáhl balíček zápalek. Škrtl. Udělal na cigeratě oranžový proužek. Ona se pousmála. Vyfoukla šedý dým a vzala balíček zápalek. Rázným krokem vyrazila podél zídky. Zastavila se na místě, kde byl za zídkou dvorek. S doširoka roztaženým úsměvem vytáhla všechny zápalky. Škrtla.
Před domem nastartoval motor.
Odhodila je.
Jako slavnostní konfety. Jako okvětní plátky růže. Jako staré milostné dopisy. Na dvorek.
Vyběhla k autu. Naskočila do něj. Políbila chlápka, ten zařadil a nasadil si černé brýle, protože začalo svítat.
A vyrazil.

Soused přiběhl, jen aby jej zahalil odporný dým, co štípal v očích.
Slzy tekly proudem.

Z toho dlouhého stání mě bolely nohy. Vyšla jsem zpoza stromu a zamířila k mému domu.
Vtom jsem si všimla branky na dvorek.
Ohlédla jsem se. Soused ležel v slzách na ulici, nic nevnímal.
Pomalu jsem šla směrem k brance.
Vkročila jsem na dvorek.

Ovanul mě podzimní vítr, který rozkomíhal i plamínky ohně.
Jídelní stůl. Květované křeslo. Sloupky knížek. Stojatá lampa s červeným stínidlem. Krabice s fotkami ze šťasných časů.
Nad dvorkem plápolalo na šňůře bílé prádlo tříletých dvojčat druhé sousedky.
Černé lakované lodičky. Botník z dřevotřísky. Uschlý fíkus. Flanelový župan.
Plameny olizovaly, co mohly. Moje slzy je nemohly uhasit!
Růžový kočárek.
Sříbrné rádio. Hrálo.
Takovou tu písničku. Znáte ji…

„I feel lonely, lo lo lo lo lonely, you’re the one and only, that makes me feel so blue…“

Znáte ji.