Hvězda

„Hvězda! A támhle je další. A další. Podívej!“ prstem jsem ukazovala k potemnělému nebi. Tys vzhlížel vzhůru s úsměvem na rtech a já cítila, že když jsi se mnou, mám každou hvězdu na dosah. Jen když si stoupnu na špičky, když se trochu natáhnu, dotknu se právě té jedné. Té naší.

Pamatuji, kolikrát jsme spolu takhle tiše stáli a koukali na černý samet nad našimi hlavami. Pamatuji, na první polibky. První nesmělé doteky. První slova lásky vyřčená z mých úst. Pamatuji, jak jsme si vždy bok po boku lehávali na stejné místo panenské louky. Jen ty a já. Jen ty a já a tichý šepot nedalekých bříz. Pamatuji, jak jsme brouzdali vysokou trávou s krůpějí rosy. Pamatuji, jak má dlaň zapadla do té tvé a já si bláhově myslela, že je to navždy. Navždy… Pamatuji, na tvůj hluboký pohled, při kterém jsem cítila tlukot srdce. Ano, proto jsem žila. Žila jsem pro tebe. Vzpomínám…

„Hvězda!“ zašeptám do klidné noci. „Naše hvězda.“ Zavírám oči. Chci zahnat slzy zpátky. Chci se opět usmívat. Chci být silná. Troufalým pohledem vzhlížím k opět k nebi. Padá hvězda. Dlaní pohladím stébla trávy po mém boku. Padá hvězda. Právě ta naše hvězda…