Zrcadlo!

Podívám se do velkého zrcadla a vrátí se mi odraz, který mě naprosto uspokojí. Krásně opálená tvář barvy čokolády, kterou jsem chytala celé prázdniny na koupališti. Velké hnědé oči s dlouhými řasami - jen zamrkat, září štěstím. Vyhrála jsem totiž soutěž v atletice, na kterou jsem se zdlouhavě připravovala. Plné rty jen letmo přejeté leskem a krásné vlnité vlasy barvy dozrálého obilí sahající do půly zad. Postava ucházející, vypracovaná náročným sportem. Nyní oblečená do těsných riflí a přilehavého topu.
Chystám se na oslavu mého vítězstí spojenou s mými šestnáctými narozeninami, kterou přichystali mí přátelé. Těším se na ně, dlouho jsem je neviděla. Zatímco já neustále makám, běhám a cvičím a taky se učím, oni mají mnohem víc volného času. Jsou stále spolu, něco podnikají. Chodí na diskotéky, pořádají společné výlety, nebo se jen scházejí v klubovně, přesto jim tiše závidím, když to pak někde vypravují. Jenže mě sport prostě baví, uspokojuje mě. A teď, když jsem vyhrála, cítím se sama na sebe pyšná. Což ale znamená, že budu muset i víc přidat, abych byla stále lepší a lepší. Tohle jsou mé plány, cíle a taky přání, na které potichu myslím při sfouknutí šestnácti svíček na oblíbeném čokoládovém dortu, z kterého neuvidím ani kousek. Ach jo, je kvůli tomu spousty odříkání. Jenže za ty pochvaly, poklepání na ramenou to přece stojí.
Všichni se bavíme, tancujeme a myslím, že si dost často připíjíme. Proč ne? Jednou za čas snad mohu i já. A jak mi to chutná, jenže se mnohem dřív cítím malátná, podlamují se mi nohy a neustále se něčemu směji, oproti tomu mí přátelé jsou jakž takž stále v normálu a mají ze mě ohromnou srandu. Když mě pak Kamil zatáhne do kouta, kde mi nabídne trávu, nejsem schopná mu říct ne. I když bych měla - copak, že mám ve smlouvě s našim sportovním oddílem? Je mi to ale najednou vážně fuk, je mi šestnáct a už bych snad mohla vedět sama, co si smím dovolit a co ne. Během noci se v koutě objevím ještě jednou a když se ráno ploužím domů, připadám si vážně na umření. Hlava se mi může rozskočit, štípou mě oči a jsem strašně ospalá. To ani nemluvím o tom, že mám za sedm hodin stát na ploše našeho hřiště a podávat extra výkony. Hned jak přijdu domů, spím. Probudí mě smska od Kamila: ,,ZA DESET MINUT V KLUBOVNĚ." Začnu se rychle oblékat, jako by mi za patami hořelo. Nevím, ale láká mě to. Chci udělat nějakou hloupost a v jednom ulití z tréninku, zas takový problém nevidím. Přesně za deset minut klepu na dveře dřevěné boudy, kterou všichni honostě nazývají klubovnou. Když vstoupím, přes dým skoro ani nevidím. Všimnu si však, že jsou tu skoro všichni. Dostanu jednu tabletku do jedné ruky a láhev tvrdého alkoholu do druhé ruky - prý na zapití. Sice v hlavě slyším hlasy, které jasně říkají, abych to nedělala, že na to nemám - na co si to ksakru hraju a proč? Ale i díky nim to udělat musím, chci je přehlušit. Už asi po půl hodině nevím, kde jsem. Stále mi stačí málo, navíc vůbec nevím, co za prášek jsem to snědla. Navečer se mi nechce domů, poslouchat výčitky, ale už jsem docela vystřízlivěla a dostala jsem strach.
Prostě jsem se zařekla, že už sem s nimi nikdy nepůjdu. Musím se omluvit trenérovi a zase zajet do starých kolejí. Jsem strašně ráda, že se mi to daří. Rodiče si vůbec nevšimli. A trenérovi jsem se vymluvila na nevolnost a vlastně jsem mu ani tolik nelhala. Jenže sama před sebou nic skrýt neumím, běhá se mi hůř a po jednom kolečku mě bolí celé tělo. Ztrácím dech v prvním kilometru a mám strašně sucho v krku. Musím toho nechat, jít se opláchnout a dneska to zabalit dřív, ačkoli jindy jsem zůstávala přesčas. Nejdu do klubovny, to ne - alespoń takhle silnou vůli ještě mám. Doma si jen lehnu a usnu. Poslední dobou jsem utahaná, strašně moc. Snažím se všem z party vyhýbat, jenže Kamil na mě počkal jeden den před školou a nedal jinak, že musím s ním. A tak jsem tedy šla a všechno to začlo nanovo - chlast, tráva. Víc si nepamatuju, trošku mi začala vynechávat paměť. No a když jsem se probudila na podlaze, teď už můžu říct naší klubovny, protože v tom jedu s nimi, měla jsem křeče. Kamil mi sdělil, že to je jen teď ze začátku, než si zvyknu na pervitn. Jak než si zvyknu? Já si zvykat nechci, nemůžu. A právě před chvíli jsem měla být ve škole. Au, ale jak se tam v tomhle stavu dostanu? Nepůjdu tam a napíši si omluvenku. Jak jednouché to je.
Celý jeden týden jsem ospalá, oči se mi samy zavírají, při trénincích téměř umírám, do školy nechodím. A opravdu si začínám zvykat - nevím, kde to berou, ale postupně v klubovně nacházím jak konopné drogy, tak i opiáty a halucinogeny. Začínám sama sebe v určitých chvílích nechápat a vidím, že Kamil měl pravdu. Opravdu si začínám zvykat. Přestávám se o sebe starat, chodím v jednom oblečení, jak dlouho jsem se nemyla? Nevím, ale rodiče se začínají divně koukat. Zakazují a přikazují, musím být neustále doma. Na tréninky a do školy mě začali vozit. A tak jsem začala utíkat - díky Kamilovým smskám jsem byla v obraze, kdy a kde se sejít. Už jsem to bez toho nemohla vydržet, doma jsem začala kouřit cigarety a pomalu odplouvaly všechny mé cíle. Přestala jsem chodit na tréninky a nakonec mi přišel dopis, který jsem třesoucíma rukama otevřela a v něm stálo, že mě z oddílu vylučují. Je jim líto, že přišli o nadějnou sportovkyni. No to mně taky, najednou dostanu záchvat, brečím a do všeho kopu. Jsem na sebe naštvaná, ale zároveň nechci přestat.
Rodiče asi už pochopili a s příručkou o drogách a jejich účincích mě strčí do auta a odvezou do léčebny. Tam mě nechají s jednou taškou, otočí se ke mně zády a odjíždí.
Nastává mi teror, všichni mě hlídají, snižují mi dávky, musím povinně jíst, učit se. Nedá se to vydržet, a proto asi po deseti strašných dnech plných depresí, uteču. Svoje útočiště najdu v klubovně, kde jsem zůstala sama. Nikdo není zas až tak závislý. To jen já ,,to" potřebuju, mně ,,to" chybí. Já jsem na dně. Asi jsem se předávkovala, kdyby nebylo Kamila, který mě do toho všeho vlastně dostal, asi bych tu už nebyla. Mohla jsem zemřít, pro svou vlastní blbost. Díky tomu jsem si ale uvědomila, že se z toho musím dostat, z toho bahna musím vylézt dřív, než se v něm utopím. Dostala jsem druhou šanci a tu nehodlám promarnit, sice už nikdy nebudu vrcholná sportovkyně, nebo nejlepší žákyně, což jde s puncem ,,závislačky" špatně, přesto můžu žít. A to je vážně dost. Na dno jsem se dostala, ale aspoň se mám od čeho odrazit.
Jsem konečně doma, po dlouhých měsících. Podívám se do velkého zrcadla a odraz, který se mi vrátí, mi vžene slzu do oka. Dívám se na dívku šíleně bledou s velkými kruhy pod očima, které jsou zapadlé, s popraskanými rty a splihlými vlasy. V teplácích a vytahaném tričku s dlouhými rukávy, které kryjí jizvy po injekčních stříkačkách. Ano, jsem to já. Bohužel jsem to já. Nebo bohudík?