Zvláštní pán

Už je tomu dávno, co se k nám na vesnici přistěhoval zvláštní pán. Vzbuzoval strach, denně chodil na procházky se svým věrným psem vždy v patách. Sledoval lidi, divně se díval. Vždy příliš dlouho, dokázal přitáhnout zrak a možná uměl i uhranout. Měl dlouhé hnědé vlasy, vousy stejné barvy a úzké rty, kterými si vždy mluvil jen pro sebe. Žil sám na okraji lesa v rozpadlé chatrči, bez elektřiny. Do těch končin měly malé děti zákaz a vlastně vůbec nikdo tam nechodil dobrovolně. Kolikrát jsem ho viděla, při pohledu z okna, jak tahá velké tašky svíček. Jeho pohledu jsem se nevyhýbala, neměla jsem z něj strach. Jen mi vrtalo hlavou, proč dospělým přidělává vrásky na čele? Proč musím zatahovat žaluzie, když jsem to nikdy předtím nedělala? Neznala jsem ho, a právě proto mě strašně zajímalo, co je zač. Samotář, nebo zločinec? Kdekdo mu říkával blázen. Avšak já jsem chtěla vědět víc, vzbudil mou zvědavost. Sledovala jsem ho, ptala jsem se lidí ve vesnici. Přišlo mi, že to tuší. Dlouhé minuty stál před našim domem, přísahala bych, že jsem jeho stín viděla za stromem, který je naproti mému oknu. Začínala jsem se bát, hlavně když jsem se dozvěděla, že byl ve vězení za zabití. Byl několik let zavřený a asi se zbláznil, když ho pustili, nastěhoval se k nám. Proto se mu všichni stranní, nemá přátele. Jak by mohl?
********************************************************
Šla jsem jednou s našim psem na procházku a on mi z vodítka utekl, přimo k lesu. Kde byl vidět kouř. Rychle jsem za ním běžela, v očích úděs. Klopýtala jsem v zorané půdě, ztrácela jsem dech. Doufala jsem, že ten pán nebude doma. Když jsem psa dohnala, viděla jsem ohýnek před tou chatrčí ze dřeva. Zdálo se, že tu nikdo není. A tak jsem se rozhlédla kolem, podívala jsem se oknem do rozpadlého domku, jestli někdo čekal něco zvláštního, tak se nedočká. Stůl, jedna židle a spousty svíček.
Vtom jsem uslyšela kroky za svými zády, po kterých mi přeběhl mráz. Pomalu jsem se otočila a vtom jsem ho uviděla. U nohy měl svého psa, který na mě hrozivě vrčel. Pán mlčel, čekal. A já jsem se strachy ani nepohla, nohy jako by mi zdřevěněly. ,,Bojíš se mě?, proč ses tedy na mě ptala?, zeptej se mě?" Zasmál se, nahlas. Opravdu hrůzostrašně a zatáhl mě do chatrče, kde mě posadil na tu jednu židli. Vylíčil mi strašnou pravdu o zradě kamaráda, který zabil svého nepřítele a schoval ho do jeho sklepa. Jen jsem vytřeštila oči, nechápala jsem. On si kvůli němu prožil hrozná léta ve vězení a do konce života, už bude pro všechny jen vrah, blázen. Strašná budoucnost. Strašný život, nespravedlivý. Jenže tak to je.
********************************************************
Pak ukázal na otevřené dveře a poslal mě pryč. Věřila jsem mu, neměla jsem důvod nevěřit. A poslechla jsem ho. Těma očima mě dokázal přesvědčit. Podívala jsem se na něj a usmála jsem se. Snad jsem byla první, kdo to kdy udělal - protože mu po tváři začala stékat slza. A pak jsem ty dveře zavřela. Domů jsem šla pomalu, neměla jsem proč utíkat, proč se bát. Brečela jsem se a když mě potkali sousedé, chtěli volat na policii. Mysleli si, že mi něco udělal - jak strašně hloupí lidé jsou. On byl možná tisíckrát hodnější než všichni tady. Protrpěl si spousty zlého a opravdu se naučil odhadovat lidi.
********************************************************
Ráno mi rodiče sdělili, že bláznova chatrč vyhořela. Zbylo z ní jen troška popele. Nikdo neví, zda zemřel, hledají ho. Jenže já vím, že utekl. Byl chytrý, bloudí světem se svým věrným psem, který ho nikdy nezradí. Chodí a divně se dívá, vzbuzuje zvědavost. Až ho někdy potkáte, nedívejte se na něj skrz prsty. Nepopírám, že někdo opravdu vrahem, násilníkem, nebo bláznem být může - ale tenhle pán, který nyní musí být dost stařičký, jím rozhodně není.