Jednou budou spolu

Znali se od malička. Vyrůstali spolu, bydleli vedle sebe a byli nejlepšími přáteli. Kde byl on, byla i ona a naopak. Ani jeden bez druhého neuměli žít. Byli spolu ve školce, ve škole spolu seděli v lavici. Prostě byli nerozluční. Pak ale přišel den a jejich cesty se rozešly... Nešlo to jinak. Ona a její rodiče se odstěhovali a každý z nich zůstal sám. Věděli, že už se možná nikdy neuvidí, vždyť ona odešla na druhý konec republiky. Oba v jednom okamžiku ztratili toho nejlepšího přítele na světě. Slíbili si, že si budou psát. Přišel jeden dopis, druhý, třetí, a pak zůstala schránka prázdná. Dálka je odcizila, nešlo to jinak.
Každý měl své přátele, život. Vypadalo to, že na sebe zapomněli. Vždyť už si přece nepsali, neviděli se celé roky. Ale ani jeden nezapomněl. Nešlo to... Zažili toho spolu tolik, že to nebylo ani možné. Vzpomínky jim nikdo nemůže vzít, ale ono to také bylo to jediné, co jim zbylo. Občas si na sebe vzpomněli, ale netušili, co jim život ještě přichystá...
Přišla chvíle a oni se znovu setkali. Stáli vedle sebe, tak jako před mnoha lety, dívali se navzájem do očí. Ona už neměla brýle a dva copy, vyrostla z ní krásná dívka. A on už taky neměl ty roztomilé kudrliny, které se jí tolik líbily. Stáli naproti sobě a vlastně se vůbec neznali. Vzdálenost i čas je odcizily.
Ten večer si povídali. Povídali si dlouho do noci a měli si pořád co říct. Usnuli spolu v jedné posteli, a bylo to přesně tak jako dřív. Každou volnou chvíli trávili spolu a byli z nich přátelé jako kdysi před mnoha lety.
Domluvili si schůzku na zítřejší dopoledne. Půjdou spolu na oběd do té nově otevřené restaurace. Čekal tam na ni. Minuty, hodiny, ale ona nikde. Volal ji, ale nebrala telefon. Neměl tušení, co se stalo. Vždyť ona se tak na dnešní den těšila, chtěla mu něco říct. Prý by měl radost.
Nevěděl, co má dělat, proto šel k ní domů. Otevřela mu matka, v jejích očích poznal, že se něco stalo. Zavedla ho do kuchyně a vše mu pověděla.
Umřela... To bylo to poslední, co slyšel. Musel utéct. Ale něco ho táhlo do jejího pokoje. Chtěl se tam naposledy podívat. Na stole viděl jejich fotku z dětství a u ní ležela obálka. Sedl si pod okno, přesně na to místo, kde si spolu hrávali. Otevřel obálku. Byl to dopis z univerzity. Byla přijata na stejnou školu jako on. Tak to mu chtěla říct. Měla pravdu, udělalo by mu to radost. Měli být zase spolu.
Ale nebudou. Už nikdy. Nemohli se ani rozloučit. Už ji nikdy neuslyší se smát a neuvidí její rozzářené oči. Osud jim nepřál, aby byli spolu. Skončil život mladé dívky, která nepoznala lásku. A přitom on byl připraven tu lásku jí dát. To ona se už nedozví.
Je opět na druhé straně, ale tentokrát už se nevrátí.
Osud je ale spojí znovu... Jednou...