Pošlapané životy

„Už je to příliš dlouho na trápení. Seš ještě mladej na to, aby ses trápil kvůli jedné holce, která to prostě nezvládla. Takovejch holek ještě můžeš mít. A lepší! Stejně bys s ni nemohl zůstat, když skončila na vozejku. Přece by ses nechtěl vázat na mrzáka!“ Nenávistným pohledem se podíval na otce. Nedokázal nic říct. Zvedl se a vší silou jej uhodil. Vůbec nevěděl, co dělá a vyběhl z domu. Běžel nočním městem. Byla chladná listopadová noc. Nejspíš se schylovalo k dešti, protože ve vzduchu byl zvláštní opar. Ale on to nevnímal. Jen běžel. Slyšel jen své kroky. Najednou už neměl kam běžet dál. Stál před velkou kovovou branou s nápisem hřbitov. Přelezl zídku a utíkal dál. Věděl, kam utíká, přitom nechtěl, nohy ho nesly se nechutí. Nikdy se tam nebyl podívat, teď však věděl, že je konec všem iluzím. Uvidí její hrob. Už si bude muset přiznat, že se mu jeho láska nevrátí. Najednou se zastavil. Uviděl náhrobní kámen s fotkou své milované. Sklonil hlavu, aby se na ni nemusel dlouho dívat a vzpomněl na rozhovor s její matkou před třemi měsíci. Tři dny po její smrti. „Měla jsem dceru. Vychovala jsem z ní slušnou ženu. Chtěla být letuškou, ale kvůli úplně cizímu člověku, kvůli tomu hovadu… Nezabrzdil a kvůli němu se stala invalidou. Už nikdy neměla chodit. Bylo štěstí, že může vůbec sedět. A když už jsme se s tím smířili… Ona to ukončí takovým způsobem. Snad ji bude líp tam, kde je teď… A Davide, víš, co je ironie? Aby vyskočila z toho okna… Aby zažila svůj let, musela překonat hrozné bolesti a stoupnout si… Musela být neuvěřitelně silná… To byla ona, dokázala se se vším poprat… Holčička moje… Díky Davide, žes tu pro ni byl. Neuvěřitelně tě milovala. Myslím si, že bys měl vědět, že když umírala, měla v ruce fotku. Tvou fotku, kde bylo napsáno: Každou překážku přeskočíme spolu, probojujem se životem, ať nám přichystá cokoliv… Miluju tě a navždy budu. David“… Když mu to tehdy dořekla, nedokázal projevit žádné city. Nežil, jen přežíval ve velké apatii. Celé tří měsíce nedokázal nic udělat, jen dny monotónně ubíhaly. Teď mu tekla po tváři první slza. Zvedl hlavu a očima se zabořil do fotky své milované. „Proč? Proč jsi mě tu nechala? Jak jsi mi to mohla udělat? S tebou jsem byl lepší. Zvládal jsem školu, vycházel jsem s otcem jen kvůli naší budoucnosti. Co teď se mnou bude? Měli jsme jít spolu přes všechny překážky! My bychom to zvládli. I kdybych tě měl nést na zádech! Ale ty jsi to ukončila… Dokázala jsi se postavit kvůli smrti… Za naši lásku už jsi to nezvládla. Proč jsi nebojovala? Já bez tebe nechci žít… Miluju tě. Nikdy už nenajdu člověka, jako jsi byla ty…“ Rozplakal se ještě víc. Svědkem jeho utrpení byly jen hvězdy, které začaly naskakovat na oblohu. Listopadovou nocí se rozléhal tichý pláč a šum listů spadených na zem. Vítr si s nimi jemně pohrával. Létaly nahoru a pak zas dolů. Připomínaly lidské životy. Z malého pupenu se vyvinul zdravý krásný list, který jednoho dne prostě spadl. Nikdo jej nezvedl. Zůstal ležet na zemi a lidé přes něj dál šlapali. Už nikdo neviděl tu krásu, jen čekali, až přijde jaro a narostou nové, které zas bezcenně budou moci pošlapat…