Pro toho, který mi tak ublížil...

Oči plné slz. Slaných křišťálových slz, které stékají po tvářích. A když z těch modrých očí zrovna neteče potůček slz, znamení toho trápení, určitě nezahlédneš ani šibalské mrknutí na náhodné usmívající se kolemjdoucí. Nezahlédneš určitě ani náznak pohledu, ve kterém se odráží láska, přátelství, pocit štěstí a naplnění. Ten pohled, co tu byl vždycky. I pro Tebe. Jako by z těch modrých očí něco vymizelo. Že by ta jiskra? A na té utrápené tváři už není ani pozůstatek po tom úsměvu, který jsi prý tak miloval. Jako by koutky rtů byly líné se pozvednout i o pouhý milimetr. Proč? Proč ten úsměv zmizel? Třeba už nechce být. Možná nemá pro koho, ale to Ty už nevnímáš. Jsi pryč. Zapomeneš. Nebo jsi už stihl zapomenout? Kdo ví. Víš vůbec ještě, komu patří ty oči? Oči, do kterých už asi nikdy nezaboříš ten svůj dlouhý pohled. Patří samozřejmě mně. A patří mi i ty rty, které jsi kdysi líbával. Vzpomínáš si vůbec? Měl bys. Říkal jsi, že nikdy nezapomeneš. Šeptal jsi mi to do ouška. Jak krásně se to poslouchalo. Rozhodně líp než Tvá slova, která jsi mi řekl naposledy. Ta slova, která se mi vryla hluboko do paměti i do srdce. Chtěla bych je vymazat, s největší radostí. Ale - nejde to. Ptám se teda alespoň proč. Proč, když jsi odešel, proč jsi neodešel sám, ale vzal jsi s sebou i kus mého já? Připadám si, jako bych u tebe něco zapomněla. Já vím, můj kartáček na zuby Ti asi pořád leží v koupelně. Vždycky jsi byl moc pohodlný a líný cokoliv uklízet. A teprve něco řešit. A náš vztah? To už vůbec ne! Ukradl jsi mi kus mého srdce. Ale co, taková věc skoro nepotřebná k životu. Ty jdeš dál, já bych chtěla také. Jenomže zatím to nejde. Musím pořád na Tebe myslet. Jsem asi praštěná, já vím. Ostatně vždyť tu mojí bláznivost jsi také na mně miloval. Teď tu sedím mezi čtyřmi stěnami, před sebou naší fotku, jak jsme tehdy byli na tom výletě. Můj první čundr. Vzpomínám si, jako by to bylo minulý týden. To se přeci nezapomíná. Stejně tak nemohu zapomenout na Tebe. I když bych strašně ráda. Něco Ti ale, drahý, povím. Jednou zapomenu. Možná se Ti někdy budu moct s klidem podívat do očí. A říct Ti, co si myslím. To, že i když Tě v tuto chvíli strašně nenávidím a přála bych si, abys nenašel pravou lásku. Aby jsi byl sám, jako já teď. Aby Tě někdo taky tak odkopl a zranil. Říct Ti ale i to, že i když Tě z půlky mého zlomeného srdce nenávidím, pořád Tě mám ráda. Jsi někdo, kdo byl se mnou, když mi bylo „ouvej“, když jsem potřebovala slyšet něčí hlas, že všechno bude zase fajn. Za ty krásné chvíle bych Ti chtěla poděkovat. Osobně to asi nezvládnu a Ty si tohle asi stejně nepřečteš, ale dostala jsem ze sebe všechny ty pocity. Já vstanu, půjdu dál. Bez Tebe. Možná mi i bude líp. Ta Tvoje povrchnost mě vždycky dojímala. Ale přesto jsem tě milovala. Láska je slepá, že. Já také nejsem dokonalá, to vím. Hodně jsi mne zranil, zlomil. Už chci zapomenout. Snad navždycky. Sbohem, lásko... snad se už nikdy neuvidíme a když osud bude chtít jinak, v mých očích zahlédneš zase ten šibalský úsměv. Čas přeci zahojí všechny rány...