Někdy se říká

Všechno se změnilo.
Pár měsíců radosti... a co z nich zbylo? Zima. Škvíry ve dveřích všech starých domů začaly zpívat vysokými tóny své ledové písničky, které snad nemají konce. Ke schodům napadalo listí, stovky barevných zbytků léta se teď válí na každém kroku a nikdo je ještě neuklidil.
Schody na plochou, sluncem prohřátou střechu, někdo nechal sundat a nahradil je dřevěný žebřík, který se po práci vždy sundává, ano, sundává se po práci. Někdo se totiž rozhodl udělat z ploché střechy jen další patro. A pak už na ni nebudeme moct vylézt.
V ohradách postavených pro sedm koní je ticho, udupaná tráva se už ani nesnaží znovu se postavit. Jen se připravuje na první sníh.
Prolézačky postavené za obecním úřadem nám někdo obložil plotem a hromadou železných trubek zaskládal celý zbytek trávníku. A my nemáme kam jít...
Co mělo přijít, když byl čas, přišlo, až je pozdě.
Celý velký příběh se uzavřel smutnou kapitolou o cestě na hvězdy a zmizel v horkých plamenech ohně. A už se nevrátí. A někdy se říká, že nepřijde ani žádný další.
Nejlepší přítel odešel na opačnou stranu a s úsměvem na tváři řekl poslední čau. Teď už je pryč.
Láska je zadupaná někde v trávě v ohradě a nemůže nahoru. Brzy napadne sníh a i ona zmrzne.
Nejlepší přátelé, co ještě zbyli, už nic neví. Jsou jen lidmi, co by měli vše vrátit, ale nemůžou, jako by i oni, poslední andělé, měli zlámaná křídla. Někdy se říká, že ani přátelé nejsou všemocní.
Slunce vystrčilo své tuhé paprsky a voda se stala ledovou. I ta nejkrásnější zima je teď jen pouhou zimou. Nic víc, nic míň. Když zima jen dalším obyčejným obdobím, co je potom život?
Někdy se říká, že je zbytečný.