Tvůj poklad

„Utíkej!“
A já běžím... v plicích napjatá struna.
V hlavě kladivo bušící do plechu.
Chtělo by zemřít.

„Ne,“ říká paní Emoce.
„Chci jej vidět. Toužím podat mu ruku.“
Dobrá tedy, přítelkyně moje.
Chodidla zanechávají krvavou stopu.

„Kdy už tam budeme, maminko?“
volá pisklavým hláskem Srdce v planoucím žáru.
Za chvilinku, malinký můj synáčku.
Už necítím.
Bolest ni melancholii.

Do chvíle, kdy jej spatřím.
Tvůj poklad.
Truhlici Tvého nitra.
Tebe, zamčeného na sedm západů.

Nohy a ruce z kamene.
Ústa pootevřená v němém výkřiku úžasu.
Být tak břečťanem... těsně obemknout skořápku tajemství, skrytého v temné komoře z dubového dřeva.
Tak na co čekáš?

„Na co čekáš?“ řinčí Emoce.
„Seber odvahu,“ našeptává Srdce.
„Neboj se jej,“ řekne mé Já.

Zavírám oči. Skláním hlavu.
Dlaní s úctou pohladím víko dřevěné schrány zdobené slonovinou.

Cink... slyším ten jasný, zvonivý zvuk, bodající ostřím do ušních bubínků.
Kde je? Proboha... Tak kde?
Cink... ozvěna volá z dáli.
Z hloubi ztracena.
Na dně té propasti je jezero.
A na jeho samém dně leží klíč...