Útěk

Běžím v dešti, utíkám před světem, možná i před semou. Vítr mě šlehá po tvářích a cuchá mi vlasy. Nechtěla jsem se s tebou loučit, chtěl jsi to sám. Vím, trápím tě svým nezvladatelným chováním. Mám strach, že mě to pohltí, že se propadnu a ty nade mnou nebudeš stát s nataženou rukou, aby jsi mě vytáhl z té špíny.
Mrzí mě to, víš. Jsem hloupá. Potkalo mě to největší štěstí, které mi kdekdo závidí. S tebou si přijdu v bezpečí, jako by mi nikdo nemohl ublížit. Když mě políbíš, jakobych dostala křídla a létala s tebou v oblacích. Ate ten čas se snad zbláznil, je proti nám. Hodiny ubíhají tak rychle, až to děsí.
Zastavila jsem se u rybníka a koukám se na hladinu vody, na odraz mé tváře. Oči mám rozmazané od kapek deště. Bože, kdo to je? Jsem tak stará, zničená. Sama sobě cizí.
Proč nás tak ničím, snad bylo by ti líp beze mě a všem by možná bylo líp, nikomu bych už neubližovala. Chtěla bych se rozloučit, ale raději ne, odejdu beze slov, sama, potichu.
Po celou tu dobu svírám v ruce žiletku a přemýšlím. Jestli ji použiju, už nikdy se nebudu moct vrátit do tohohle života, který právě teď žiju, a když ji nepoužiju, budu se nadále utápět, dál tě trápit a s tebou i všechny ostatní budu pomalu ztrácet.
První řez, udělala jsem to, ani to nebolí.Tak jemně se žiletka zaryla do mých žil, v kterých proudí celý můj život. Krev kape do vody a odraz mého obličeje se zbarvil do ruda. Přepadl mě strach, ještě několikrát jsem zaryla žiletku.
Začla jsem litovat. Nevrátím to, je konec. Cítím, jak se vše okolo mě rozmazává. Pokládám své tělo na, listím pokrytou, zem. Je mi zima, promoklé šaty se lepí na mé bezvládné tělo. Hledím do nebe a najednou mě přepadá obrovský strach, co bude dál. Je mi smutno, umírám tak opuštěná, bez tebe. Co asi teď děláš, proč mě nehledáš? Chtěla bych od tebe dostat poslední polibek, na mé chladné rty, ale místo polibků jsou zahlceny kapkami deště. Jediné, co mě hřeje, je teplá krev na mých rukách. Až tady nebudu, vzpomeneš si na mě někdy?....
Najednou jako by mi něco vyrvalo mou duši. Vznáším se a hledím na své tělo. Leží tak opuštěné, celé od krve.
Ze tmy vyběhla postava, nešťastná a plná zoufalství. Zpočatku jsem tě nepoznala, ale ano, jsi to ty. Je mi tě líto, zase jsem ti ublížila.
Hladíš mě po vlasech a líbáš mé zmodralé rty, jakoby jsi mi chtěl vdechnout život, ale už to nejde, přišel jsi příliš pozdě. Objímám tě a cítím tvou nezapomenutelnou vůni, která mě dostává do melancholie. Potichu ti šeptám do ucha: ,,Miluji tě a nikdy tě neopustím." Pousmál jsi se, jako by jsi slyšel, co říkám.

Já už musím odejít, dávám ti poslední polibek a odcházím s jedinou myšlenkou: ,,CHCI SE VRÁTIT."