rozbitá hráz

"Tak co ten tvuj včerejší nejhorší den?" zeptal se cestou. Snad aby řeč nestála.
"Byl... nejhorší."
"Nebuď tak výřečná."
"No, vlastně nebyl nejhorší. Víš, mně se ani nechce ti to vyprávět, protože bys mi na to řek akorát - ježiš, ty toho naděláš," a napodobila tón jeho hlasu tak dokonale, až se mu chtělo smát. A taky že normálně by se smál, ale teď mu to nějak nepřišlo vhodný.

"Třeba bych to neřek."
"Řek. I já bych si to řekla. Je to totiž pravda. Sou horší věci na světě. Stotisíckrát horší věci. Vlastně tohle byly prkotinky, akorát že jedna vedle druhý, furt za sebou, pořád, a já už prostě..." ztišila hlas, protože se jí začal příliš nápadně klepat. "Prostě už nějak nemůžu. Nezvládam to. Je to několikadenní depka. A já nevim, jak z toho ven." Zmlkla a několikrát rychle za sebou zamrkala, aby zahnala slzy. Stejně už si jich všiml.

"Nejvíc mě štve, že to nikdo nepozná, víš? Na některejch lidech to vidíš hned. Na těch, co se každej den usmívaj od ucha k uchu, a najednou, když se neusmívaj, se na ně všichni sesypou a zajímaj se, co se stalo a jak jim můžou pomoct. Ale u mě... Dyť ty mě znáš, já se takhle zamračeně tvářim furt, prostě už sem se s takovym ksichtem narodila. A nikdo nepozná, jestli sem smutná, nešťastná, nasraná nebo je všechno v normálu." Zase ji zradil hlas. "Nikdo to nepozná." Nechtěla brečet, ale najednou to nešlo zastavit. Přívaly od rozbitý hráze, která mě jednou zničí... Pohladil ji po vlasech a přitáhl k sobě. Pořád ji hladil a ona pořád plakala. Vždycky obracela oči v sloup, když jí holky vyprávěly, jak brečely na rameni tomu a tomu kamarádovi. Tohle nikdy nechtěla. Možná má trochu testosteronu navíc a ten za to může, kvůli němu se stydí za svý slzy.

"Je to všechno moje vina, viď?"
Sny se bortěj, dostávam strach, přemejšlim...
"Vlastně jo," pokrčila rameny. "Je to všechno tvoje vina."
Usmál se. Trochu nešťastně.
Povzdychla si. Trochu nešťastně. (Trochu?)
Opřela se o zeď a svezla se podél ní na zem.
On se posadil taky. Asi dva metry od ní.
Říkal sem ti tisíckrát, takhle to nikdy nemělo skončit...

Oba civěli do tmy a poslouchali ticho. Opravdický ticho. Skoro až neuvěřitelný. Temný ticho s vůní omítky a oranžovým odleskem lamp zvenku.
"Miluju tě," řekl, ale to ticho tím nenarušil, spíš ho ještě prohloubil.
Na chviličku se jí zastavilo srdce. Vlastně se zastavilo všechno kolem. Celej svět. A bylo jenom ticho. To magický ticho vyplněný jejíma myšlenkama. Tohle byla ta chvíle, na kterou čekala. Měla připraveno tolik odpovědí, až tohle řekne. Tolik. Teď si jen vybrat.

"Na tos měl přijít dřív," a odejít se zdviženou hlavou.
"Na to je pozdě," pokrčit rameny stylem toseměnetýká.
"Nespad si náhodou z jahody?" a začít se smát.
"To si nech pro Ni," ušklíbnout se a tvářit se povzneseně.
"No a co já s tim?" zvednout obočí.
"To je mi jedno," udělat ze žvejky obrovskou bublinu a pak ji nahlas prasknout.
"Prosim tě, toho mě ušetři," zavrtět pobaveně hlavou.

A její srdce se zase rozbušilo, mnohem rychleji než předtím. Svět se roztočil, taky mnohem rychleji než předtím, až se jí z toho motala hlava.
"Já tebe taky," řekla.

Seděli dál, dál civěli do tmy a dál poslouchali ticho.
Pak se zvedla, oprášila si džíny a... rozloučila se. "Ahoj."
Neodpověděl. A ani sám nevěděl, jak dlouho tam ještě po jejím odchodu seděl na tý studený zemi a poslouchal ticho. Těžko říct, jestli to depresivnější bylo s ní nebo bez ní.

Potkali se hned druhej den ve městě.
Stál s Ní na tramvajovym ostrůvku a držel Ji za ruku. Něčemu se smáli a oba přestali, když procházela kolem nich.
"Čau," usmála se na půl pusy a oni oba udělali totéž.
Pak zmizela za rohem. A to bylo naposled, co ji viděl. Někdy to prostě nevyjde tak, jak bysme si přáli.