Hledání lásky ve světě

Hustě pršelo a vypadalo to, že se počasí neumoudří. Jak jinak by mohlo být v tento smutný den. Kostel byl narvaný k prasknutí, i venku se tlačil hlouček lidí. Ti, kteří neviděli dovnitř, zapalovali svíce před kostelem. Žádná veselá událost se nekonala, právě naopak. Bylo to nejsmutnější shromáždění, které je člověk schopen vytvořit. Smrt si nevybírá. Nevybrala si žádného slavného vůdce či prezidenta, ale obyčejného chlapce. I když o obyčejnosti by se v tomto případě dalo dlouze hovořit.

Už když se narodil, byl zvláštní. Obdarovával své okolí divným úšklebkem, který nikdo neznal. Neznali ho, protože nikdo nepociťoval a neznal emoce. Ten úšklebek, který byl pro ostatní záhadou, byl totiž úsměvem. Během svého vyrůstání poznal, že úsměv je něco hanebného a že se to prostě nedělá. Byl totiž jediný, kdo doopravdy cítil. Občas měl nutkání se usmát, ale brzy ho to přešlo, protože ho za takový přestupek stihl vždycky trest. Jednou když matka šila, píchla se do prstu. Ihned k ní přiběhl a se sklopenou hlavou křičel: "Mami, mami, co je ti?" Matka s rozvahou odpověděla: "Nic mi není, jenom sem se píchla do prstu a trochu mi teče krev. Ale synu, ty mi řekni, proč se na mě nepodíváš?" Vyděšeně zvedl pomalu hlavu. "Ale co to vidím, řekla jsem ti, že to přece nemáš dělat," řekla káravým hlasem. Přešla přes pokoj a z rohu vzala rákosku. "Nastav ruce," řekla pevným hlasem. Pomalounku předsunul jednu ruku a pak i druhou. Bolelo to, ale tentokrát na sobě nedal nic znát. To, za co ho matka potrestala, byly slzy. Jedny nevinné slzy, které jsou projevem lítosti a starosti o druhého. Ale jeho matka to tak necítila. Ona necítila vůbec.

Nějaký čas proto předstíral, že vůbec nic necítí, a ani to nijak na venek neprojevoval. Choval se tak jako ostatní. Postupně mezi ně zapadl a už nevyčníval jako dřív. Už si na něj nikdo neukazoval prstem. Splynul s davem. Jednoho dne potkal překrásnou dívku. Ihned jak ji uviděl, ucítil takový zvláštní pocit. Nedokázal ho pojmenovat, ale věděl, že na to časem přijde. Přehoupl se rok, dva a on tu dívku potkával stále častěji. Dokonce se dozvěděl, že se jmenuje Natálie. "Natálie," povzdechl si jednoho dne. Zamyšleně vyrýval její jméno do stromu. Byl stydlivý a bál se jí oslovit. Navíc, kdyby projevil své city, určitě by ji navždy ztratil. Natálie by nepochopila, co tím myslí, a už vůbec by se s ním nebavila. "Natálie," opět si smutně povzdechl. "Já tě miluju," zarazil se. Chvíli přemýšlel, co právě řekl, a pak mu to došlo. To bylo to správné pojmenování citu. Miloval ji. Ó ano. Miloval ji z celého srdce. Tak moc, že by mohl svou láskou zasytit svět. Radostí vyskočil a začal si pohvizdovat. Pak zklamaně padl k zemi. Lidé neví, co je to milovat. Proč to musím cítit jenom já? Proč jsou ostatní o tento krásný cit ochuzeni? Proč necítí vůbec nic? Pochopil, že svět je v nepořádku. Nevěděl, jestli je nenormální svět nebo on. Nakonec usoudil, že s tím musí něco udělat, během té doby ale potlačí svou lásku k Natálii. Uběhlo několik dní a on stále nenalézal řešení. Po několika týdnech se začal cítit divně. Vřelo to v něm city smíšenými, ale především láskou. "Ještě chvíli musím vydržet, řešení už není daleko," přesvědčoval sám sebe. Ale nic nebylo takové, jak si vysnil. Nahromaděné city udělaly svoje. Už se nechtěly dále skrývat v srdci jediného člověka. Navíc jich tam bylo moc, a tak začaly proudit do těl ostatních lidí. Lidé po celé zemi byli překvapeni. Nic takového nikdy nezažili a nevěděli, co si se svými city počít. Bylo to zcela něco nového.

Když všechny city opustily jeho tělo, padl vyčerpáním k zemi. Matka, zasažena jeho emocemi, k němu se slzami v očích přiběhla a naříkala: "Synu, co je ti. Prober se. Už nemusíš schovávat své city. Já také cítím a mám tě ráda. Omlouvám se ti za ty roky, kdy jsem tě trestala za lásku, kterou jsi mi projevoval. No tak prober se. Slyšíš?!" On ale ležel mrtev. Řešení si ho našlo samo. Zaplatil svým životem za to, aby obdaroval druhé lidi láskou a pochopením. A tady náš příběh končí. Tedy nekončí. Začíná na začátku.