Oheň

Oheň.
Odráží se v očích každého z nás. Skrz plameny se do nich dívám a cítím vše prostupující štěstí. Nad hlavou nám svítí tisíce zlatých hvězdiček, malých oček vesmíru a letní noc křižuje jemný vánek. Voní a přináší s sebou jakousi nostalgii a pochopení. Šeptá každému z nás svůj příběh a pohrává si s city. Když se vydovádí, vezme s sebou naše příběhy dál, až se z nich nakonec stanou legendy. Jiskry z plamenů stoupají vysoko nad naše hlavy, chtějí se snad přiblížit a dotknout těch malých princezen. Ale nikdy k nim nedoletí. Jsou vzdáleny miliony světelných let, tam ve tmě, kterou nikdo nepoznal.
Oheň.
Hřeje nás do tváří. Mě a tebe. Sedíme schouleni jeden u druhého a necháme se hypnotizovat tím teplem a přítulnem. V uších nám zní pomalá hudba linoucí se celým lesem. Jsme spolu a přitom každý sám v sobě, ve svém vlastním světě. Horké uhlíky září jako červánky a hřejí jako to, co cítím hluboko v sobě.
Oheň.
Dívám se skrz skleněnou tabulku a přemýšlím, jaké city ve mně vyvolává ten mocný pán. Doprovázel tu již statisíce lidí přede mnou, ničil a pustošil, zachraňoval a pobízel k cestě kupředu. I mě teď pobízí jeho plápolající a smířlivý dotek, hřejivý plamínek naděje, který jakoby promlouval.