Jako

Připadám si jako kaňka na bílém papíru. Kaňka, kterou tam nikdo nechtěl a na kterou se zlobí. Jako velká černá rozteklá kaňka na něčí sněhobílé pověsti. Jako odložená hadrová panenka, co už nemá ruce a nemrká. Jako ta panenka vysvlečená do naha a pohozená na smetišti. Nebo jako baletka na hrací skříňce zastrčená kdesi hluboko v krabici na půdě. Cítím se asi jako kniha, kterou nikdo nečte. Jako myšlenka, která nikdy nebude vyslovena. Jako černá ovce v bělostném stádu. A cítím se taky jako sebevrah, na kterého lidé křičí skoč. Jsem jako postel s popraskanými pérky. Jako rozvrzaná židle a jako dřevěný vojáček určený na podpal. Jako ohořelá sirka, jako zmačkaný cár papíru, jako padlý strom, jako rozbité prasátko, ve kterém byl jenom starý knoflík. Jako příliš krátké kalhoty nebo jako příliš velké sako.
A chybí mi někdo, kdo by mi řekl, že je to v pořádku. Že kaňka na papír patří, že sněhobílá pověst stejně dlouho sněhobílá nezůstane, že odloženou panenku stejně někdo někdy najde, obleče a položí do postýlky, že baletka zase bude tančit svoje sólo, že kniha bude stejně někdy přečtena, že myšlenka sice není vyslovená, ale člověk si ji v sobě hýčká jako vzpomínku na krásno, že černá ovce je mnohem hezčí, než ty bílé, že sebevraha nakonec zachrání a že postel, co má popraskaná pérka, lidé odmítají vyhodit, protože je pohodlná a že rozvrzaná židle je ještě po babičce. Vojáčka na podpal že vytáhne malé dítě a znovu ho zařadí do svého vojska. Ohořelou sirkou že se pořád dá napsat vzkaz do srdce, že papír můžeme znovu rozložit, padlý strom znovu zasadit a rozbité prasátko slepit a naplnit ho až po odraj penězi. Kalhoty se dají prodloužit a sako zkrátit, ale tlukot srdci se prostě vrátit nedá.