Dvě tváře

Stojím před zrcadlem a zrovna se připravuji na rande. Zrovna si tužkou na oči snažím namalovat jakž takž rovnou linku, když ji spatřím, málem si vypíchnu oko, jak se leknu. Vytřeštěně se jí dívám do očí. Chvíli mě jen beze slova pozoruje a pak na mě promluví. “Andreo, kdy už ti konečně dojde, že tě jen využívá?! Tak kdy, poslouchej mě, nech ho být, dokud není pozdě.“ Ale já neposlouchám, s tváří bledou jako křída utíkám, utíkám co nejdál od té tváře, co říká ty nesmysly. Samozřejmě že jsou to nesmysly, on mě miluje! Miluje!

Od té doby se objevuje každý den, každý den mi říká ty nesmysly. Objevuje se dokonce, když jsem s ním, pořád. Slyším její slova, pořád se opakují v mé hlavě. Nejde je vymazat, jsou tam pořád, přicházejí v nejnevhodnější chvíli. Začíná mi napovídat, co mám dělat a je stále těžší se jí ubránit. Ubližuju lidem, které mám ráda a všichni se ode mě odvracejí, jediný Martin zůstává.

Ano, už vím, jak jí zničím, to je tvůj konec, nebudeš mi ničit život, nebudeš! Přijdu domů a posadím se před zrcadlo a vyrovnaně čekám, až se objeví. Je tu během chvíle. “Už mi věříš? Věříš, že je to jenom hnusném hajzl?“ „Ne, nevěřím, nikdy ti to nebudu veřit!“ Prudce udeřím do zrcadla, to se roztříští na malinké kousky. Na každém tom miniaturním kousku vidím její tvář, která na mě s hysterickým smíchem ječí: „Mě se nikdy nezbavíš, nikdy!“

S pobledlou tváří čekám na Martina. Nepřichází, po hodině čekání se vrácím domů, když mě zastihne smska: “Už nechci, aby to dál pokračovalo! Martin.“

Sedím před zrcadlem a nepřítomným pohledem se do něj dívám. Spíš se dívám zkrz. Když najednou se tam zase objeví. Díváme se navzájem do očí. Ty její jsou vyrovnané, moje naopak plné strachu a beznaděje. “Ne, běž pryč, já tě tu nechci, copak už si mi toho neudělala tolik?!“ Tvář v zrcadle mě stále bez úsměvu pozoruje. „Prosím!“ po tvářích mi stékají slzy. Konečně na mě promluví a já zase slyším ten hlas vycházející ze mě samé, můj hlas.
„Měla jsem pravdu, že jo? Nechal tě, jenom tě využíval, kdyby si mě poslechla, tak sis mohla tohle utrpení ušetřit!“ „Ne, to není pravda! To ty si to všechno zkazila, ty! Kvůli tobě to všechno skončilo. Nenávidím tě! Ale já už vím, jak tě zničím, už nebudeš ubližovat mně ani ostatním!“ Pomalu zvednu ruku, v které držím nůž, a podívám se jí do očí. V jejích očích spatřím náznak strachu. “To neuděláš, zabila by si i sebe!“ „Radši zabiju i sebe, než aby si dál ubližovala!“ Pomalu zvednu nůž, naposled se jí podívám do očí a bodnu. Slyším dvojí vykřik, zrcadlo mi před očima popraská a rozpadne se na tisíc kousíčků…