Odsouzená

Bylo zataženo a ona seděla na lavičce na kopci v tmavých slunečních brýlích. Odsouzená. Schovávala se. Před nimi a sama před sebou. Už nikdy nechce rozmačkávat motýly v dlani a už si nechce nikdy na nic hrát. Voda zpod brýlí padala po kapkách na studenou zem a zvonivě cinkala. Odsouzená vyndala z kapsy kousek tenkého lesklého plíšku. Chvilku ho jen tak pozorovala. (Cinkcink... Cink...) Pak vyhrnula rukáv mikiny a hranou plíšku si přejela po ruce. Nebudu zlej... Nebudu zlej... Bolelo to, ale příjemně. (Cink...) Přitlačila a přestala plakat. Pomalými tahy vyrývala do kůže písmenka a potichu si přitom zpívala. A na studenou zem plnou soli teď místo slz dopadaly kapičky krve. Ale necinkaly.

Slunce pálilo a ona seděla na lavičce na zastávce autobusu v tmavých slunečních brýlích. Odsouzená. Schovávala se ve stínu. Před sluncem a sama před sebou. Jen před Ní se neschovala. Před Tou, která se sem nesla seběvědomou chůzí a zakotvila přímo před ní. Obě najednou si sundaly brýle a Ona se zeptala: "Jedeš za Ním?" Nebudu zlej... Nebudu zlej...
"Ne," řekla jí Odsouzená přímo do očí (a ani se nezačervenala). "Já tu na někoho čekám."
"Tak to jo," přikývla Ona, nasadila brýle a vítězný úsměvoškleb, poodešla stranou a nastoupila. Odsouzená smutně pozorovala odjíždějící autobus. A pak se rozlítla na tisíce malinkejch kousíčků jako Mrtvá nevěsta.