Do pohádky

Je mi smutno. A přesto je mi krásně. Jdu podzimní krajinou, studený vítr mě šimrá svými tenkými prstíky a posílá mi naproti jako uvítací chorál slečnu Meluzínu a pana Mráze. Tiše našlapuju po jehličí a nechce se mi narušit to posvátné krásno ani jediným vzdechem, ani jedinou slzou. A přesto to ve mně pláče a vzdychá jako o život. Ani nevím, proč je mi ze všeho tak smutno. Ti dnešní by mě nazvali romantickým bláznem, ale moje babička by určitě řekla, že mi chybí něco. To něco, co naši předkové chodili hledat do samoty lesů a opuštěných doupat a co jsem se i já dneska vydala hledat za poslední supermarket a za poslední zastávku městské hromadné dopravy. Kéž by tak byli opravdoví elfové z babiččiných pohádek a kéž by se teď u mě vynořila pohádková víla a zavedla mě do nějaké pohádkové země, kde nic není tak, jak jsme zvyklí a čas se neměří na hrubou mzdu za hodinu, ale krásou úsměvů a pohlazení. Je mi líto, že se nedokážu od světa odpoutat tak, jako když jsem byla ještě malá a že ke mně stále doléhá hluk z dálnice, dávající mi na vědomí, že toto je ten skutečný svět stvořený ze smogu a samoty. Váš mobilní telefon přijal sms, hlásí mi kapsa u mé bundy, kde je schovaný poslední výdobytek moderní techniky. Už je po mně sháňka. Naposledy se nadýchnu a vracím se...

Vracím se stejnou cestou, jakou jsem přišla, ale já sama už nikdy nebudu stejná, půl kilometru za městem jsem porodila sama v sobě elfí vílu z pohádek...