Kristýnka 2.

Sedí na jejím hrobě a už asi posté čte její epitaf. Ve věku nedožitých 18. let nás opustila… Ale místo toho, aby se soustředil na to, co čte, se mu do mysli vkrádá známá písnička od Petra Nagyho, která se až hrůzně shoduje s jeho příběhem…

Kristýnka by mala dnes, už o dva roky dhlšie vlasy…
Ano, určitě by je měla delší než tenkrát… Než tenkrát, co se každé ráno probouzel a ty její blonďaté vlásky pohladil. Vypadala jako anděl, když spala. Jeho anděl se jménem Kristýnka. A byla tak rozkošná, když se probouzela. Byla prostě dokonalá. Až do toho osudného léta před dvěma roky…

A pláč mi skáče do slov vieš, keď zas a znovu premietam si…
Stalo se to v létě, kdy spolu vyrazili na první společnou dovolenou. V té době spolu chodili rok. Pro někoho by se to mohlo zdát málo a pro někoho zase moc. On už ale v té době věděl, že ona je jeho jediná celoživotní láska. Že bude jediná v jeho životě…

Ako visí prichytená v trhlinách vysokých brán. Nikdo nezachytí tvoje laná, keď se rútíš z kolmých skal…
Stalo se to po pár dnech jejich dovolené. Oba nebyli stavění na to, aby se jen tak vyvalovali na pláži a nic nedělali, proto odjeli na Slovensko, kde podnikali různé výlety na kolech, na kolečkových bruslích, prostě sportovali…
Ten den se měli věnovat horolezectví. On už od rána měl divný pocit, ale Kristýnka se mu jen vysmála. Po obědě se vydali na skály. Ona šla napřed, protože lezení milovala a byla pro to doopravdy zapálená. Ostatně jako pro všechno, co ji bavilo a co milovala… On se zdržel v penzionu, protože musel něco vyřídit…

Bol som při nej dole hneď, kým jej výkrik doznel v ozvenách…
Ano, při tom zoufalém výkřiku mu ztuhla krev v žilách. Papíry odhodil na zem a okamžitě se k těm zpropadeným skalám rozběhl. Už na cestě věděl, že je zle, ale v koutku duše doufal, že to nic není, že to není jeho Kristýnka. Ona by si přece na tak primitivní skále nic neudělala. Ona ne…

A za viečkami našel tlieť dve zľaknuté svetielka…
Jakmile tam doběhl, věděl, že je zle. Ležela na zemi a její blonďaté vlasy se pomalu barvily její krví. Okamžitě k ní poklekl a vzal jí do náručí. Ztěžka otevřela oči a unaveně se na něj usmála. ,,Miluju tě!“ zašeptala…

Čo sa robí v mojich žilách, o to sa nik nestaral…
Vždycky si myslel, že ho nikdo a nic nerozpláče. ,,Chlapi přece nepláčou,“ říkával mu otec, když si rozbil koleno a bulil. A tak si řekl, že to přísloví budu prostě celý život dodržovat.
Ale když držel Kristýnku v náručí, vehnaly se mu do očí slzy. Hledaly si cestičku po jeho tváři a ani se jim ani nepokusil zabránit. Nechal je pomalu skapávat na Kristýnčinu tvář…

Vydechla mi v náručí…
Držel ji v náručí a nevnímal svět kolem sebe, jen ji. Někdo šel pro pomoc, ale on v hloubi duše věděl, že ji nebude zapotřebí…
Kristýnka naposledy otevřela oči a usmála se. Chtěla něco říct, ale rty měla vyschlé tak, že nevydala ani hlásku. On ale poznal, že mu chce říct ,,Miluji tě!“
Pak její víčka ztěžkla, zavřela oči, naposledy vydechla a zmalátněla v jeho náručí. Než přijela záchranná služba, stále ji držel v náručí, měl zavřené oči a ani se nepohnul…

A od vtedy se podvádzam, že Kristýnka snáď iba spí, že ticho za ňu rozprává…
Dlouhou dobu po jejím pohřbu byl duchem nepřítomen. Každé ráno si sbalil věci, odešel z domu a vracel se pozdě večer. Rodina si myslela, že chodí do školy, ale jednou ho zahlédli, jak nehnutě sedí na hřbitově u Kristýny. Snažili se mu domluvit, slibovali, vyhrožovali, ale nic nepomohlo. On stále dennodenně sedával na jejím hrobě a tiše si s ní povídal…
Až jednoho dne, kdy byl zase u ní, měl takový pocit, jako by tam byla s ním a snažila se mu něco říct. Pak si uvědomil, že Kristýnka by nechtěla, aby byl takový, že ho milovala veselého, energického a ne takovou lidskou trosku.
Po tom zjištění se zvedl z jejího hrobu a šel domů. Od toho dne je stejný jako dřív a za Kristýnkou chodí jednou denně.

Zvedl se z jejího hrobu a oprášil si kabát od spadaného listí. Přišel se rozloučit. Už takhle dál nemůže. Nemůže už na ni být závislý. Je mrtvá a musí se s tím smířit. Musí začít nový život, život bez ní…
Naposledy se podívá na její fotku, na které se usmívá. A sám pro sebe si zašeptá nějaká slova, které nikdo neslyší. Snad jen vítr, který si s nimi pohrává a unáší je pryč. ,,Kristýnko, miloval jsem tě, ale je na čase se konečně rozloučit…“
Pak se otočí a pomalými kroky se od hrobu bez ohlédnutí vzdaluje a zároveň se přibližuje k hřbitovní bráně. Tam na něj čekám já…

Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, neverím, pod a vstaň, ten pád byl možno len klam. Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, ty musíš hore ísť, k oblakom jsme už na dotyk. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch, pri oblakoch...