Vypsání z duše

Pevně v rukou svírám tubu s prášky. Ani nevím, co je to za prášky, jen doufám, že jsou dostatečně silné. Pomalu odšroubuji víčko a prohlížím si malinkaté růžové tabletky. Jak jsou malinké a jeden navíc může zabít. Zkusmo jeden vyndám a položím na jazyk, chutná sladce, pomalu ho převaluji v ústech. Jakmile ho docucám a vložím do pusy další. Takhle pokračuji, až se na dně tuby krčí poslední dva prášečky. Pomalu se mi zatmívá před očima, slyším vzdálené ševelení větru, praskání podlahy, jak někdo v patře nade mnou přechází po místnosti. Uchopím do ruky tužku a snažím se zaostřit na papír.

Ahojky rodinko! Vím, že tohle nemůžete pochopit, kvůli klukovi udělat takovou kravinu. Já sama jsem to odsuzovala, ale nešlo to jinak. Žit ve věčných vzpomínkách, probudit se a první, na co pomyslím, byl on… usínám a moje poslední myšlenky patří jemu. Jedu do školy, myslím na něj, jakoukoli věc si spojím s ním. Jakákoli vzpomínka zapříčiní bolestné bodnutí. Všechno jsem byla ochotná snášet, ale ta dnešní cesta do školy… dívat se na to jak si veselý a šťastný s ní! Na to já prostě nemám. Sedět u počítače a dívat se na tvůj nic na obrazovce icq, představovat si, jak si právě na posteli s tou mrchou… Ne tohle já dál nemohla snášet. Mám vás všechny moc ráda, ale já už dál nemůžu. Chtěla jsem vám jen…

Vypadne mi tužka z ruky, dostanu strašnou křeč do rukou, nemůžu dál psát. Křečovitě k sobě tisknu víčka, snad ta bolest poleví… ne, je čím dál tim víc silnější, stupňuje se, až už si myslím, že jestli už přichází smrt, ať příde hned, aby mě zbavila té bolesti. Ale ona nepřichází, jako kdyby chtěla říct, že teď ještě není můj čas. Najednou bolest poleví. Procházím se po louce plné květin, v dálce vidím postavu, seš to ty, čekáš na mě. Rozbíhám se a ty se mi vzdaluješ, bežím za tebou a volám tvé jméno. Konečně tě dohoním, ale nejsi sám, držíš za ruku ji! Celá udýchaná k tobě doběhnu. Jen se mi tvrdě podíváš do očí a odcházíš s ní.
Trhnu sebou, ne tohle nechci, nechci tohle, to ne! Prdce otevřu oči, probrala jsem se, dostala jsem šanci začít znovu. Zašátrám rukou a nahmatám mobil, vytočím 155 a zašeptám: “Potřebuju pomoc.“ Víc si nepamatuji…

„Slečno, vy jste nám ale dala. To už nedělejte, měla jste velké štěstí!“ „Ano, pomyslím, měla jsem velké štěstí! Ten sen, tam mezi životem a smrtí, mi otevřel oči. Už nikdy spolu nebudeme šťastní. Ale já budu žít dál, klidně i ve vzpomínkách, ale budu žít!“