když hvězdy blednou...

Ležela na studené zemi před domem, ruce zkřížené na prsou, pozorovala modročerný nebe posetý hvězdami, čekala, jestli nějaká spadne, aby si mohla něco přát. Aby si mohla přát, aby zase bylo všechno dobrý (báječný). Ležela tam už hodiny, ale nevnímala čas, nevnímala ani zimu, jakoby se nacházela v jiný dimenzi, mimo tenhle prostor, mimo tenhle svět.
don´t be scared... you´ll never change what´s been and gone.
Spadla první hvězda.
Nestihla si nic přát, možná se ani nesnažila to stihnout. Jen pořád tupě zírala nahoru a hledala svou hvězdu. Byla přesvědčená, že každý tam má tu svou, vždyť nebe je plný hvězd. A zahrada plná komárů. Zvedla se a otřásla se zimou. Odemkla dveře a potichu vyběhla po schodech nahoru. Spal. Nerozsvěcela, aby ho nevzbudila. Posadila se před něj a chvilku ho jen tak pozorovala.
don´t be scared... your destiny may keep you warm.
Poslouchala jeho pravidelné oddechování, občas něco zamumlal ze spaní. Shodila ze sebe oblečení, lehla si vedle něj, rukou si podepřela hlavu a hypnotizovala jeho oči za zavřenými víčky, jakoby se snažila vzbudit ho pohledem. Marně. A tak nechala ruku volně klesnout, překulila se na druhý bok a zavřela oči ve stejnou chvíli, kdy on je otevřel. Nejradši by se sebral a zmizel, dokud spí, ale...
take what you need... and be on your way.
Ušklíbl se a snažil se znova usnout.

Budík. Típla ho ještě v polospánku, promnula si oči a podívala se vedle sebe, snad jakoby se chtěla ujistit, jestli tam opravdu je, ačkoliv ho slyšela dýchat. Trošičku se na ni usmál a ona se na oplátku trošičku usmála na něj. Pak se k ní obrátil zády a nahlas si povzdychl. Nějak nevěděl co dál, a nevěděla ani ona. Bála se cokoliv udělat, cokoliv říct, měla chuť akorát tak schoulit se do klubíčka, schovat se pod peřinu a nevylézat, dokud nebude všechno dobrý (báječný). Opatrně k němu vztáhla ruku (why´re you scared? i´m not scared... you´ll never change what´s been and gone) a bříšky prstů ho pohladila po zádech. Reakce veškerá žádná a ona přesto pokračovala. Snad jakoby to tušila... že je to naposledy, co se ho může dotýkat.
Podíval se na hodinky, vstal, oblékl se. Bez jedinýho slova.
Zase si lehla a jenom ho pozorovala. Bez jedinýho slova.
Znova se podíval na hodinky.
"Kolik je?"
"Čtvrt."
"Tak to máš ještě pět minut."
Zase se trošičku usmál a posadil se vedle ní. Koukal do prázdna a ona tam koukala taky.
"Dneska to mělo bejt úplně jiný," špitla a nechala se šimrat na kotníku.
Znova se podíval na hodinky.
"Kolik je?"
"Pět po čtvrt."
"Tak ahoj."
Zvedl se, vzal za kliku a ve dveřích se ještě otočil.
Cause all of the stars are fading away, just try not to worry, you´ll see them some day...
"Půjdeš večer?" zeptala se. Ale ve skutečnosti se ptala na něco úplně jinýho a on to věděl. Moc dobře to věděl. Jenom pokrčil rameny, ale v jeho tváři četla jasnou odpověď. Bohužel ne zrovna tu, kterou si přála slyšet. A dveře se za ním zaklaply.
Nebo spíš... Dveře se za nimi zaklaply.
Navždycky.

"Přineseš mi prosím ještě skleničku?"
"Jo. Přijde Kuba?"
"My jsme se rozešli."
Odmlka, moment překvapení. "Proč?"
Pokrčila rameny. Why´re you scared, i´m not scared... "Pamatuješ na Karolínu?" pokusila se o úsměv.
"Jo. Aha... No... Tak já du pro to pití."
Sáhla po krabičce cigaret, která ležela na stole, a jednu si vytáhla.
"Můžu?" koukla po Adamovi.
"Ty kouříš?"
"Ne."
"Tak to můžeš," kývl a dál si jí nevšímal.
"Proč padaj hvězdy tak rychle?" zeptala se Miloše, když před ni postavil její drink.
"Nevim, asi proto, že sou to hvězdy. Tak ťuk... Na zdraví."

Našla ji dle očekávání v Tesku u zmrzky. Vypadala trochu smutně, ale jí snad i ten smutek slušel. Vlastně se Mu nemůže divit, že dal přednost Jí.
"Ahoj..."
Rozpaky by se v tu chvíli daly krájet. "Ahoj... Asi jsi nepřišla na zmrzlinu," odtušila.
"Asi ne," odkašlala si. "Takže... Kuba...?"
Sklopila oči. "Promiň." You´ll never change what´s been and gone...
"Hm... To je jedno."
"Já jsem to takhle nechtěla," pípla omluvně.
"Já taky ne," usmála se hořce a mávla rukou. "Kašli na to. Tak... Hodně štěstí. Ahoj."
"Mně je to fakt líto."
"Hele, Karol?" otočila se ještě, když odcházela. "Co myslíš... Proč padaj hvězdy tak rychle?"
Zamyslela se a roztomile při tom zkrabatila čelo.
"Asi proto, abysme si nestihli nic přát... Víš, stejně by se to nesplnilo, tak asi abysme nebyli zbytečně zklamaný," řekla a smutně se usmála.
Tereza přikývla a taky se smutně usmála. "Přesně to jsem si myslela."
Rozklepaný ruce schovala do kapes a s mokrejma očima se pomalu ploužila směrem k domovu. Ale ten úsměv jí na tváři kdovíproč zůstal.