válka

Byl nádherný podzimní den, jakých je v naší malinké zemičce jen málo. Barevné listí pomalu padalo ze stromů, ptáčci zpívali své tklivé melodie a slunce nás laskalo svými paprsky. Já, Lucy, Tom a Mark jsme leželi na louce a plánovali společnou budoucnost. Naši pohodu nerušilo vůbec nic.

,,Nicky, chtěla by sis mě vzít?" zeptal se mě najednou Tom.
,,To myslíš vážně?" vykulila jsem na něj svoje modré oči, které se mu vždycky tolik líbily.
,,Myslím..." kývl a na prst si začal namotávat moje kudrnaté vlasy.

Podívala jsem se na Lucy. Ta jen ohromeně sledovala naše počínání, ale když zachytila můj pohled, jako správná nejlepší kamarádka se na mě povzbudivě usmála a dodala mi odvahu k odpovědi: ,,Vezmu si tě strašně ráda!"

Tom se zasekl. Nejspíš neočekával kladnou odpověď.

,,Nicky, já tě miluju!!!! Uvidíš, že spolu budeme žít jako v ráji!" vykřikl a vzal mě do náruče.
,,Já vím, Tome. Budeme ti nejšťastnější lidé na světě!!" vykřikla jsem a bláznivě se rozesmála. V tu chvíli jsem nemyslela na to, že do naší země můžou každou chvíli vtrhnout tanky a vojáci, nemyslela jsem na to, že Tom možná bude muset do války. Nevnímala jsem nic jiného než vůni Tomova těla, podzimní slunce a zpěv ptáků. Byla jsem dokonale šťastná.

,,Lucy, já se budu vdávat!" vykřikla jsem, když jsme dorazily do malého bytečku, který jsme měly společně s mojí nejlepší kamarádkou pronajatý.
,,Já tomu nemůžu uvěřit, beruško moje!!!!" objala mě Lucy.
,,Já taky ne!!!" řekla jsem, ale moje slova přehlušily kamarádčiny vzlyky.
,,Lucy, co se děje?" zeptala jsem se starostlivě.
,,Nic.. jen mám hrozný strach," setřela si Lucy slzy, ,,mám strach, že začne válka. Mám strach, že Mark bude muset na frontu. Mám strach, že ho ztratím..."
,,Lucy, já se o Toma taky bojím, ale musíme věřit, že válka nepřijde, že se nám vyhne..."
,,Nicky, to není reálný... Válka tady bude co nevidět..." řekla kamarádka vážně a já si to v tu chvíli uvědomila taky. Není žádná naděje, že by se nám válka mohla vyhnout...

Dnešní den byl pro nás obě tak namáhavý, že jsme zalehly do postele téměř okamžitě potom, co jsme skončily náš rozhovor. Spala jsem sotva hodinu, když mě vzbudil nějaký hluk. Někdo bouchal na dveře. Byla jsem vyděšená, ale nechtěla jsem budit Lucy, bylo toho na ni na chudinku taky moc.... A tak jsem pomalu došla ke dveřím a podívala se kukátkem, kdo nás to budí v tuhle hodinu. Údivem jsem málem zapomněla otevřít dveře. Na chodbě totiž stál Tom s Markem.

,,Tome? Co tady děláte?" zeptala jsem se nechápavě, když vešli dovnitř.
,,Nicky, je to zlý. Válka začala. Byl napaden La Par a další přístavy na severu země."
,,Cože??? Válka začala??? Tak brzo???"
,,Nicky, na otázky teď není čas. Kde je Lucy?" přerušil mě Mark.
,,Spí v ložnici," odpověděla jsem zmateně. Stále jsem to nemohla pochopit. Válka začala??? Neměla jsem ale čas na přemýšlení. Vedle mě se objevila rozespalá Lucy, která nevěděla, která bije.
,,Fajn, Nicky, poslouchej mě. My s Tomem musíme na frontu..."
,,Ne!!!!" Najednou jsem to začala chápat do nejmenšího detailu. Začalo to, čeho jsem se bála ze všeho nejvíc... válka, která mi chce sebrat snoubence a jednoho z nejlepších přátel. To nedovolím!!! Nepustím je na frontu!!! V hlavě se mi zčistajasna zrodil plán.

,,Utečeme!! Nepůjdete na frontu, ale utečeme spolu někam, kde válka není.. Třeba do Švýcarska... To je přece neutrální, ne?"
,,To sice je, ale utéct se nám nepodaří... Stejně nás chytnou... a potom popraví..." namítal Mark.
,,Lucy, řekni něco!!!" dožadovala jsem se podpory od své kamarádky.
,,Já nevím, Nicky. Je to strašně nebezpečné..." řekla už probraná Lucy.
,,To vím taky, ale nechci ztratit dva lidi, který mám nejradši na světě!!!"
,,Dobře, Nicky... Řekněme, že bychom mohli utéct... ale, sakra, to bychom museli zmizet ještě dneska!!!!" řekl nervozně Mark.

Nevěděla jsem, co na to říct... co záleželo na tom, že budeme muset odejít už dneska???? Možná jim to zachrání život!!!

Najednou se do naší debaty vložil Tom, který do teď mlčel.

,,Marku, neber to jako zradu, ale já odejdu s Nicky," řekl pomalu.

Já tomu nemohla uvěřit... Tom skutečně odejde se mnou!!!

,,Tome, to nemyslíš vážně??? Víš, co se stane, jestli tě chytí???" kroutil hlavou Mark.
,,Vím, ale Nicky má pravdu... Když půjdu na frontu, nemusím ji už nikdy vidět.... A to nechci... Nicky, miluju tě!"
,,Já tebe taky," políbila jsem ho.
,,Dobře, pomůžeme vám zmizet... Promiň, Nicky, ale já tady musím zůstat... Rozumíš mi viď?" řekla Lucy a já ji místo odpovědi objala. Bude mi chybět, ale nemůžu ji nutit, aby odešla s námi... Chce zůstat s Markem stejně jako já s Tomem... Rozumím jí.

,,Nicky, já si jdu sbalit pár nejnutnějších věcí... za třicet minut jsem zpátky..."

Během té půlhodiny, kdy si Tom balil, jsem já seděla na balkoně našeho bytu a naposledy si prohlížela moře, které nám tak nádherně šumělo pod okny, zatímco Lucy mi balila nejnutnější věci. Bože, proč ji tady nechávám??? Je to ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy potkala!!!! Najednou jsem měla pocit, že nemůžu odejít... nemůžu ji tady nechat....

,,Lucy, já neodejdu," řekla jsem jí.
,,Nicky, kvůli mně tu nezůstávej. Nemá to cenu. Budu tady šťastná s Markem... Uvidíš, že na konci války se setkáme.."
,,Co když ne?" řekla jsem se slzami na krajíčku.
,,Ale jdi ty, blázínku můj!!! To víš, že ano!!!"
,,Budeš mi chybět... ale po válce se uvidíme!" to byla poslední slova, která jsem jí před naším odchodem řekla. Vlastně to byla poslední slova, která jsem jí kdy řekla...

Já a Tom jsme válku přežili. Za pomoci moc hodných lidí jsme se dostali až do Švýcarska, kde jsme přečkali celé 4 roky války a kde se nám taky narodila holčička - Lucy. Když jsme se vrátili domů, tak nám známí řekli, že Mark zahynul na frontě a Lucy to neunesla a zabila se... Tušila jsem to... V hloubi duše jsem věděla, že už Lucy nikdy neuvidím... Bude mi hrozně chybět, ale na druhou stranu si uvědomuji, že takhle to prostě být mělo a ona je teď šťastnější, než kdyby musela žít bez Marka.