Anděl

Bývala jsem andělem. Ale aby jste se nepletli - v dnešní době si každý myslí, že andělé jsou buď duše zemřelých, kteří z nebe ochraňují své pozůstalé, nebo svaté bytosti, které mají za úkol vést svět v cestách božích.
To není pravda ani jedno.
Ve skutečnosti jsou něco jako vampýři - ale naopak. Nesmrtelné bytosti žijící v nebeských výškách. "Okřídlený národ" se jim občas říkává. Bytosti žijící ve štěstí a dobrém světě, neposkvrněné lidským zlem.

Ve svém druhu jsem byla ještě mládě, ačkoliv smrtelník by můj věk považoval za nemožný.
Naprosto mě fascinovalo dívat se na lidský svět seshora. Propadla jsem tomu natolik, že jsem porušila zákaz a svět si prohlídla zezdola. Jak se říká - zakázané ovoce nejvíc chutná. Za ten jeden den jsem viděla tolik nového a věděla jsem, že toho tolik ještě neznám... Zákaz jsem začala porušovat čím dál častěji. Riskovala jsem. Hlavně ale proto, že v tu dobu jsem poprvé propadla božské posedlosti, které lidé dole říkali láska. Den, kdy jsem ho potkala, nezapomenu. Byla hrozná zima, ale já přímo sálala teplem. Ten pocit, láska, mě donutil k další návštěvě. Nevěděla jsem, že bude poslední.
Celý den jsem strávila s mladičkým, sotva devatenáctiletým studentem, který ke mně prahnul citem stejně silným, jako já k němu.
Když jsem se vrátila, věděla jsem, že se na mé výlety do civilizace přišlo. A nejen na to. Věděli i o mém citovém vzplanutí svazující mě a lidský svět. A to bylo u nás protizákonné. Za svůj hřích jsem byla potrestána. Už jsem nebyla anděl. Byla mi ustřihnuta křídla a udělána ze mne smrtelná lidská bytost.
Seslali mne dolů bez možnosti návratu.
To jsem poznala, jaký je svět ve skutečnosti velký. Byla jsem ztracena. Svou lásku jsem už nikdy nenašla.

Toulala jsem se a poznávala všechny špatné stránky lidského světa - mého světa.
Hvězdy tu nepadaly, jediným světlem noci byly reflektory aut a pouliční lampy.
Prosila jsem nebe, aby mne přijalo zpět.
Nevyslyšeli.
A já jsem poznala zákony tohoto světa. Světa, kde ženy klamou tělem a kde muži slibují věrnost každou noc jinde.
Naučila jsem se těmto pravidlům.
Stal se ze mne úplně někdo jiný, nikdo by nikdy nepoznal, že jsem bývala nebeským stvořením.
Ačkoliv jsem poznala tolik mužů, k žádnému mě nikdy netáhlo tak silné pouto, jako z dob, kdy jsem byla andělem.
Přestala jsem na lásku věřit, i když jsem s muži trávila většinu svého času.
Byla jsem přelétavá, ale, možná nebudete věřit... jednu věc jsem si vždycky uhlídala. V tomhle ohledu ve mně možná byla ještě patrná ta něžná andělská nevinnost.
A pak jsem se doslechla o svém dalším trestu. "Trestu za přelétavost". Tenkrát jsem to nechápala.
Ale pak jsem pochopila.
Potkala jsem chlapce a během okamžiku jsem zase vzplála tou silnou spalující láskou, kterou jsem za svůj rychlý, ale bohatý život poznala jen jednou.
Dokázala jsem se k "němu" dostat blíž, v tomhle ohledu jsem nemívala problémy.
On ke mně taky něco pociťoval.
V den, kdy se měla naše láska zpečetit, jsem pochopila váhu svého trestu za přelétavost.
Mohu mít, kolik chci mužů, ale opravdové lásky se už nedočkám.
On získal jiné děvče - slečnu svého srdce.
A já podruhé o svou lásku přišla.
A pak jsem umřela.....

Nesmí se mé životy opakovat...