Konec jednoho tajemství

Udělala jsem to znovu. Zas jsem nechala pramínek krve stéct po své ruce svisle dolů, kde odkapává tiše na podlahu a utváří malou rudou až černou kalužku. Zvedám ruku proti mihotavému světlu svíčky a pozoruji stékající tekutinu. Někdy vypadá pramínek krve spadající po ruce jako vosk, který stéká po hraně svíčky. Utváří stejné drobné kapičky, které zůstávají po chvilce na místě, dokud nezaschnou. Bolest už nevnímám. Na tu jsem až moc zvyklá. Nevím, jestli mám být ráda, a nebo toho litovat, že to došlo až tak daleko. Že se nebojím bolesti. Často si ulevím tím, že nechám bolest projít mým tělem. Ne jen tak, ale proto, že nevím jak ventilovat svůj vztek, strach, bolest, kterou cítím uvnitř sebe a všechny ty ostatní stísňující pocity, kterých jsem jednou za čas plna. Někdo brečí. Někdo si jde zaběhat až na pokraj svých sil. Já si ,,pouštím žilou''. Nikdo o tom neví. Rodiče. Přátelé. Nikdo. Mám ten pocit, že by mě za to odsoudili. Vždyť oni jsou normální. Nebo ne. Třeba to taky skrývají. Ale to nikdy nevíte. Dokud třeba neodhalíte to své tajemství. Ale to mé zůstane skryté. Protože se toho zbavím. Určitě. Na to mé tajemství se totiž neumírá. Zatím jsem nedosáhla až tak kritického bodu, že bych si opravdu chtěla šáhnout na život. Zatím trýzním jen své tělo. Nic víc. Jen. Duše je přece důležitější. I když v dnešní době... Dobře, je konec promlouvání sama k sobě.

Znovu se chopí žiletky a zajede ostrou hranou do své kůže, která jí protne jako máslo. Kůže kolem není přes krev vidět, ale je určitě zarudlá a celá pořezaná. Snad to někdy skončí. Doufám, že pro ni to skončí tak, že navždy odloží svou žiletku.