Smutný podzim

Venku po dlouhé době pršelo. Koukala se smutně z okna a pozorovala, jak těžké kapky dopadaly na hromady orné zeminy, kterou tam předešlý den dovezla Avia z plochy, kde ještě před pár týdny bylo pole. Teď už je tam přichystaná půda pro stavbu dálnice. V očích se jí zaleskly slzy. Začínala nenávidět podzim. Podzim, který od dětství milovala, pro jeho pestrost, barevnost, příjemný vzduch. Slzy jí stékaly po tvářích. Konečky prstů měla promrzlé. V uších jí zněla hádka s mámou, prásknutí dveřmi, ticho… Bubnování deště do parapetu. Vyšla ven, jen tak v domácím oblečení. Déšť jí po pár sekundách promočil všechen oděv, i boty… Bylo jí všechno jedno. Ztratila svou lásku, důvěru mámy i dobrou náladu.

…

Elena uchopila roztřesenýma rukama lopatku. Nabrala z hromádky trochu hlíny a hodila ji do jámy. Někde hluboko, kde ležela rakev. Rakev s její dcerou. Před týdnem se pohádaly. Její malá Beátka se zapletla s tím frajerem z konce ulice. Elena k němu cítila nenávist od chvíle, kdy se přistěhoval. Povídalo se o něm, že bere drogy a rád se pomlátí s kde jakým výrostkem. Když jí Bea při obědě pověděla, že s ním chodila víc jak dva měsíce a dokonce s ním spala, když přišla prosit ji, svou matku, o radu, jak se k němu má vrátit zpátky, když jí odkopl… Elenino srdce to neuneslo. Střelila Beátě facku. Její malá holčička a ten sígr? „Jak jsi mi to mohla udělat?“ znělo jí v uších. Beáta dlouho vzlykala u okna, matka to viděla, ale nedokázala s ní normálně mluvit. Zklamala ji, tak moc. Nedokázala Beu ani zastavit, když šla do deště. Kdyby jen přemohla svou zlost a promluvila si s ní o tom všem v klidu, kdyby ocenila její upřímnost!

…

…loučíme se proto s milovanou osobou, která zemřela nešťastnou náhodou, když se v dešti schovala pod stromem, do kterého uhodil blesk…