Nádraží

Život na nádraží je jiný. Je to úplně jiný svět. Mám to tam rád, zvláště pak v Olomouci, protože tam mám všechen prostor a všechno dění jako na dlani. Svým významem je to vlastně kultovní místo, protože se tam střetávají životy úplně cizích lidí, kteří mají jedno společné - někam se dostat. Jen tak se tam po tréningu, když čekám na vlak a jsem unavený, posadím, dám si sluchátka do uší a vnímám všechno kolem sebe bez zbytečného hluku a ruchu. Vnímám bezprostřednost okamžiku jako zachyceném na fotografii. Miluju, když se můžu jen tak koukat lidem do tváře a skládat si tak mozaiku jejich příběhu. Vlastně se jen můžu dohadovat, co jsou zač a co mají za sebou a před sebou, ale strašně mě to zajímá, jak každý z nich žije. Koukám kolem sebe a vidím spoustu lidí, co někam spěchá. Ale kam a proč??? Jen pár bezdomovců, co krčí na lavičkách a jsou hrozivým příkladem všem, jak se nemá žít, kazí naprostou provázanost mého kontaktu. Vtom se jeden z nich zvedl a někam šel. Celý zhrbený se opíral o něco jako hůlku. Na jeho výrazu ve tváři se víc než moc podepsal čas a taky alkohol, který je pro něj asi jediný útěk od reality. Možná si za to mohl sám nebo možná neměl v životě štěstí jako jiní. Pozoruju dvě asi dvacetileté holky, jak si spolu povídají. Jejich mimika mi napovídá, že vedou nějaký inteligentní rozhovor. Sem tam po mně mrkly, letmý usměv, který nepatřil mně, na který jsem taky odpověděl úsměvem. Vedle mě sedí pán asi kolem třicítky a telefonuje. Nic neslyším, vnímám jen hudbu. Jen si tak v duchu řám věty, které on může říkat dotyčné osobě. Vtom nečekaně přichází párek Romů. Ne, že jsem jeden z těch, co se poddává předsudkům, ale když vidím, jak si „nenápadně“ dávají znamení, je mi úplně jasné, proč přišli. Chvíli na ně ještě koukám, jak je nervozita a nejistota prozrazuje už dopředu, ale pak ztrácí mou pozornost. Koukám na spěchající párek dvou mladých lidí, na kterých podle mého odhadu je znát, že se seznámili někde v klubu nebo baru. Jako by hledali místo, kde si to můžou rozdat. Vtom mou pozornost náhle získává pán zhruba středního věku v černém obleku, fešnou kravatou, vyleštěnými botami a nějakými novinami pod paží. Jeho suverénní, charismatický, kamenný, inteligentní výraz, přes který se mi, leč se sebe víc snažím, nedaří proniknout do jeho vnitřního světa, dává všem jasně najevo, na jaké úrovni se pohybuje. Patrně jsem se s ním ztotožnil, jen s tím rozdílem, že já nejsem tam, kde on - zatím. Všude kolem se najednou vyrojila spousta studentů, patrně vysokoškoláků, kteří zrovna přijeli. V jejich tváři je vidět spousta optimismu a vychutnávání si studentského života. Prožívám to s nimi, jako bych se už považoval za jednoho z nich. Zrovna mi začala hrát jedna pomalá, romantická písnička a já z dálky vidím líbající se pár. Trochu mě zamrazí v zádech a vryje se slza do oka, když si představím, že jsem to mohl být já s Tebou. Pozoruju, jak se loučí. Říkám si v duchu věty, co bych říkal Tobě. Buší mi srdce. Kouknu se úplně na druhou stranu a snažím se zahnat ty sentimentální myšlenky, abych do toho zase nespadl - pozdě. Mám to všechno zase před očima. A málem jsem zapomněl, že mi taky jede vlak. Možná, že už mi ujel. Možná...