Plamínky v očích

Je podzim, za okny vládne sychravé počasí, vítr roznáší mokré listí po cestách a chodnících a s tím i mé přání a touhy. I když ty už jsou pryč dávno, zmizely s pomyslným koncem mého dětství. Nedokážu si vzpomenout na nic, co by v posledních několika letech mělo opravdový smysl. Na nic, co by mě povzbudilo, byť je nenápadně. Na nic pozitivního.

To, co brzy prosvětlí tento byt, nebude slunce. Dávám si načas už hodně dlouho. Čekám na správný okamžik, promýšlím detaily, těším se. Chladnokrevně.

Rodiče se hádají. Řvou po sobě, obviňují se, nadávají. Brzy jednomu z nich rupnou nervy a půjde to ráz na ráz. Jedna rána, druhá… Matka leží na zemi a ječí, otec přes monokl nevidí. Zacpávám si uši. Takhle už to přece nejde dál! Ani o jediný den.
Jdu zavřít dveře. S křikem se do mě oba pustí. Jedna facka, škubnutí za vlasy, kopanec do holeně a neustálé nadávání. Začnu bojovat a podaří se mi zamknout dveře. Řvou a kopou do nich, lomcují klikou, až jednomu z nich zůstane v rukou. Hlasy se vzdalují. Teď se otec zavře v koupelně a dá si sprchu, možná uklouzne a něco si zlomí. Matka se v kuchyni dodělá alkoholem. To je rituál.
Ležím na zemi a třu si bolavé místo na hlavě, kde chybí pramen vlasů. Nejraději bych to udělala už dneska, ale říkám si, že musím být trpělivá. Tak dlouho jsem byla, tak mě ten jeden den už nezabije.

V noci nemůžu spát, bolí mě každičký kousek těla a sebemenší zvuk mě dokáže k smrti vylekat.
Zírám na modrý displej rádia. Po nějaké době se z obyčejného obdélníku tvarují nejrůznější věci a výjevy. Bojím se.

Do zítřejší noci je daleko, musím to udělat hned, nebo se zblázním. Jestli se tak nestalo už dávno.

Vše potřebné mám přichystané, popadnu igelitku nezbytností a vyjdu do studené chodby. Matku slyším oddychovat v kuchyni. Leží na zemi prosáklá vodkou a rumem. To se konečně může hodit. Třesoucími se prsty jí svážu ruce a nohy, pusu zalepím páskou, jak jsem to viděla v televizi. Tak, ještě polít tou nenáviděnou tekutinou. Totéž udělám s otcem a i celý byt nechám nasáknout lihem. U východu škrtnu sirkou, zamknu dveře a běžím před dům do sychravé listopadové noci.
Za mým oknem se svítí čím dál tím jasněji. Konečně. Stojím s šíleným výrazem pod pouličním osvětlením a vychutnávám si ten pohled. Najednou se v pokoji cosi pohne. S námahou to stojí u okna a snaží se jej rozbít hlavou, protože ruce má svázané. Jeho tvář je zkřivená žárem, lepící páska se roztekla jako sýr na pizze.

V očích se mi odrážejí plameny. Dívám se. Zuřím. Brečím. Zatínám nehty do dlaní.

V pásce se objevuje štěrbina, křičí. Už zase!

Zhebni!!!

Padá.

Najednou se ozve obrovská rána. Sklo letí vzduchem následováno ohnivým kouřem. Nejeden střep se mi zaryje do masa.

Ležím na silnici, kolem pobíhá spousta lidí. Hasiči, policisté, pyrotechnici, zdravotníci, čumilové… Kvůli mně. To já jsem to všechno zavinila. To já, zabila jsem. Vidím všechny noviny a televizní i rozhlasové zprávy. Ta zrůda!

„Přežije?“ „Dávám jen malou naději.“ „A tady to všechno způsobila ona?“ „Zatím nevíme, ale z největší pravděpodobností…“ „Bože… Proč?!“