MÁME NADĚJI

„Neboj, zvládneme to spolu, tak to nevzdávej,“ řekl jsi a s nadějným úsměvem podával jsi mi ruce. V tvých očích jsem viděla naléhavost, lásku, důvěru a spoustu dalších věcí, které sama neumím popsat. Věřil jsi, že vložím svou ruku do tvé dlaně a budeme spolu čelit všem překážkám na cestě jménem LÁSKA. Já však zavrtěla hlavou, ustoupila o krok zpátky a vzápětí se první slza přehoupla přes hranici řas. Nemohla jsem jít s tebou, i když jsem moc chtěla a milovala tě. V tvých očích se zračil úžas, strach a možná i zmatek. Nevěděl jsi, proč to dělám, jen já tušila, že to tak má být. Věřím na osud. A ten nás už jednou rozdělil. Bylo to snad znamení, že nepatříme k sobě, že nemáme hrát si s ohněm? Nevím, ale teď jsem udělala to, co mi radil rozum, ne srdce. Otočila jsem se a utíkala potemnělou ulicí. Něco jsi za mnou volal. Já však vnímala jen chlad podzimní noci a prázdnotu v mé hlavě. Potřebovala jsem být sama. Chtěla jsem být sama. Tak proč mě srdce táhlo k tobě? Šílím z toho. Nechci za tebou, ale moje srdce ano. Nejde to jinak. Musí to skončit.
Teď sedím v pokoji a přemýšlím. Mnoho lidí si vzalo život kvůli (nebo snad díky) lásce. Je tolik způsobů jak to udělat. Který si vybrat? Lákalo mě tolik možností. Podřezat si žíly? Každý říká, že cítí jen úlevu, bolest se prý nedostaví. Říkají to ale autoři hloupých povídek. Oni si žíly podřezat nemohli, neví tedy, jestli ucítí bolest.
Jak se tedy zabít? Oběsit se snad? Stoupnout venku na kámen, přehodit smyčku přes silnou větev stromu a nechat se pomalu zadusit? Ne to nechci. Nechci čekat, až mě někdo najde visící v lese a bude v šoku ještě několik týdnů, možná i měsíců.
Snad utopit se? Skočit z mostu do chladivé řeky, nebo na holou zem? O tom jsem uvažovala. Ale ta bolest, když dopadnete na zem a zlámete si všechny kosti v těle, musí být děsivá.
Je tolik možností. Všechny vás lákají. Můžete si však vybrat jen jednu, nebo.... nebo můžete sebrat odvahu a jít za tím, kdo tohle vaše přemýšlení způsobil. Já to udělám.... teprve teď jsem si uvědomila, co na mě křičel tu noc. Vím, že máme naději. Půjdu za ním a tuhle hloupou povídku vyhodím do odpadkového koše, aby nikdo nezjistil, jaké myšlenky se honí v mojí hlavě…