MOC MÁLO ČASU

Strachy se jí sevřelo hrdlo. Začala couvat. Jakoby se snažila jít pryč od toho, co spatřila. Viděla to. A věděla, co bude následovat. Nastal její konec. Pomalinku couvala, až lýtky narazila o kraj postele a spadla na ni. V očích se jí zračil strach. Rozpřáhla ruce a sevřela je z posledních sil v pěsti. Naposledy vydechla a šla cestou, která začínala nový život.
Najednou se jí však ulevilo, byla lehká jako pírko a začala stoupat vzhůru. Postavila se a zahleděla se na svoje tělo, které teď jen bezvládně leželo na posteli. Natáhla před sebe ruku a zjistila že je skrz ní vidět. Stále před sebou natahovala a pokrčovala prsty a s němým úžasem si uvědomila, že je mrtvá. Je snad duch? Anděl? Co je teď? Nevěděla. Stále fascinovaně hleděla na tu, kterou denně vídala v zrcadle.
Pak si to uvědomila. Měla poslední možnost rozloučit se se vším, co měla ráda. Chtěla tady zůstat, ale něco ji táhlo pryč.
Najednou zaslechla kroky, které se blížily k jejímu pokoji. Dveře se rozlétly dokořán a v nich stál on. Její chlapec. Měl pro ni přece dnes přijít. Teď ale jen ohromeně stál ve dveřích a z ničeho nic se vrhl na její postel a začal plakat. Chtěla jít za ním a obejmout ho. Tak moc se chtěla naposledy schovat v jeho náruči, ale nebylo jí to přáno, měla málo času. Napřahovala k němu ruce, když vtom ji někdo chytl kolem pasu a táhl ji nahoru, až se jí vše ztratilo z dohledu a ona už neviděla nic.... jen věčnou tmu.