Úhly pohledu

Sluce vycházelo. Rozběhl jsem se vstříc trávou porostlému kopci, abych z jeho vrcholku mohl pozorovat tu jarní svěží hvězdu. Hvězdu, která nám vdechla život. Ranní rosa, která se stříbřila v záři slunečních paprsků na volně pohupujících se hedvábných pavučinách, mi vyleštila boty do naprosté čistoty a lesku a svěží teplý vánek mi pročesával vlasy. Mé oči blyštěly radostí. ,,Kolikrát tento ráj ještě za život uvidím? Bude tak krásný jako tento?“ kladl jsem si otázky, na které jsem neznal odpověď, ale ani jsem netoužil je znát. Jediné, co v tu dobu existovalo a co mělo smysl, byl ten pohled…

Už zase je tady jaro! To slunko bude zase pálit mé oči a dělat mi kdejaké, zdali ne všechny, vyrážky a alergie! Co je to za život?! Sotva vyjdu před barák, už mi z bot tečou proudy vody, do ksichtu mi pořád padají hnusný pavučiny a vichr mně ničí kohouta, jak se mi do něj pořád zleva vopírá. Snad to už nikdy nezažiju, to peklo! Jdu k telce na něco hodit bulvu…