Podlehne znovu?

Už ani neví, kdy ho viděla poprvé. Je to dávno. Tenkrát ji nezajímal. Ví jen, že díky němu poznala svou první lásku. Byl i u toho, když o ni přišla. Pomohl jí znovu začít žít a nemyslet na něj. Tehdy je to hodně sblížilo. Měla ho ráda, ale byl to jen kamarád. Od té doby uběhlo pár lét. Oba už byli o něco starší a každý z nich měl svůj život. Ona se bála zamilovat, snad aby ji někdo nezklamal. On byl ten, co způsoboval zklamání jiným. Pak se ale něco změnilo. Najednou je k sobě začalo něco přitahovat. Síla, které nedokázali zabránit. Snad ani nechtěli. Každičký okamžik si vychutnávali, jako by to byl jejich poslední. Věděli, že se budou muset rozloučit, neměli to štěstí, aby mohli být spolu, tak jako jiní. Přišlo loučení, slzy, bolest. Ona žila život jako předtím, jen se nemohla zbavit myšlenky na něj. Neustále si musela připomínat jejich společnou noc. Tu noc, kdy se ani jeden nemůže nabažit toho druhého, tu noc, která spojí dvě těla v jedno. A co on? Vzpomněl si? Aspoň jednou, jednou jedinkrát za celý ten dlouhý čas? Možná ano, možná taky ne. Neví...
Teď se ho může zeptat. Stojí naproti ní a dívá se jí do očí. Má mu znovu podlehnout? Má opět zažít tu bolest, kdy ho bude muset opustit? Váhá, bohužel srdci poručit se nedá. Chce mu odolat, ale nemůže. Je to silnější. Dovolí mu, aby jí opět pobláznil. Tentokrát se zamiluje. I on do ní. Prožijí spolu ještě krásnější dny, plné touhy a něžných dotyků. Přišlo loučení, slzy jsou zbytečné. Ví, že se znovu uvidí. Už za pár dní budou spolu.
Ano, podlehla mu podruhé, i když se bránila... Ale asi málo. Snad kdyby jí někdo varoval, bránila by se víc. I tentokráte byl u toho, když přišla o lásku. Teď však její slzy patřily jemu. Opustil ji... Kdo jí znovu pomůže začít žít, když on už ne? O tom nemá zatím ponětí.
Ví jen, že přijde chvíle, kdy budou zase stát naproti sobě a dívat se navzájem do očí. A bude to brzo...
Podlehne? Nepodlehne?

Má pro něj slabost...