Propast

„Promiň...“ zní sklesle do prázdna v téměř desetivteřinových intervalech z mých úst lemovaných popraskanými rty. Do smrtícího prázdna. Cítím tě ve své náruči. Cítím teplo, které proudí do světa, samo – tebe nechává tady. Cítím všude kolem krev tepající z tvé pravé ruky. Potřísnila ti stříbrný křížek, co nikdy nemohl na tvém krku chybět. Zašpinila moje světle modré tričko – dárek od tebe k narozeninám. První a zároveň poslední. Dnes je to přesně rok, co jsme se poprvé potkali. Naše první výročí! Měli bychom ho oslavit spolu. Jsme spolu. Moje slzy se však mísí s tvojí krví, s životem, jenž z tebe právě teď utíká. Pomohla jsi mi postavit most nad hlubokou propastí, jež se objevila téměř na začátku mé cesty. Zachránila jsi mě před dlouhým pádem do neznámého ticha. Poklekla jsi a podala mi ruku, když jsem už nedoufal v naději. Tvoji pomoc jsem přijal, ale netušil jsem, jakou jsem tím udělal chybu. Ty jsi měla žít, ne já. Udělal jsem tu největší chybu svého života. Vypadala jsi tak nevinně, když jsem tě tenkrát spatřil. Dlouhé kaštanové vlasy ti padaly do tváře a oči vyprávěly příběh. Příběh, z jehož obsahu bylo více než jasné, že miluješ svět a svět miluje tebe. Zvolila jsi bílé oblečení. Tahle barva ti slušela nejvíc. A také možná až neuvěřitelně podtrhovala tvoji jemnost. Byla jsi pravděpodobně ta nejkřehčí osůbka, co jsem kdy potkal. Byla jsi tak jiná, tak jinak krásná. Zato já už byl životem zkažený dostatečně. Bral jsem drogy a nikdo mi už nedokázal pomoct. Zavíralo se nade mnou nebe. Každým dnem víc a víc. Rodiče nade mnou lomili rukama, neboť byli bezmocní, moje přítelkyně i kamarádi se na mě vykašlali, protože ve mně viděli slabocha. Měl jsem jenom dva okruhy přátel: drogy a dealery, kteří mi tímhle životním „zlepšovadlem“ život ve skutečnosti pouze ničili. Až jednou mě v tom obě „party“ nechaly samotného. Ocitl jsem se na dně, když mě toho dne přistihli městští policisté s bílým práškem v ruce. Okamžitě mě odvezli na stanici a moji rodiče bez váhání souhlasili s posledními slovy nejvyššího člověka této pobočky: „Bude poslán do protidrogového centra.“ V tu chvíli mi začala šíleně třeštit hlava. Tak, jako mi třeští teď, když mě opouští dívka, kterou jsem miloval nejvíc ze všech lidí, co jsem na téhle planetě kdy potkal. To ona přišla do toho našeho ústavu, jak to tam každý bez výjimky nazýval… Pracovala tam totiž její sestra. Ta byla taky dokonalá, ale ne tolik, jako ona… Zjevila se mi jako anděl, jako nadpozemská bytost, jako někdo, kdo se do tohohle světa zkrátka nehodí, neboť představuje mnohem víc, než se jí může tady dostat. Byl jsem na tom opravdu tak špatně, že jsem se nad onou pomyslnou propastí držel snad konečkem posledního prstu. Dodnes nechápu a už se od tebe ani nikdy nedozvím, proč jsi to udělala. Ujala ses mě. Každý den jsi mě navštěvovala, procházela ses se mnou po parku léčebny. Začínal být najednou mnohem krásnější, mnohem veselejší. A ty jsi také byla veselá… i já. Naplňovala jsi mě štěstím a energií, dodávala jsi mi odvahu a sílu vydržet a zřeknout se něčeho, co se pro mě za tu dobu stalo už přirozenou věcí patřící neodlučně k mému životu. Můj stav se k údivu všech lepšil, ale z nás dvou se stali závislí lidé. Závislí na lásce, na tom druhém. Když jsem měl po několika měsících léčebnu opustit, bál jsem se, jak mě přijme moje okolí. Přijalo mě dobře, chovali se ke mně jako dřív, možná ještě lépe. Tobě to ale ubližovalo. Byla jsi den ode dne stále smutnější. Začala se ke mně totiž chovat lépe i moje bývalá přítelkyně. Já jsem to ale nevnímal, neboť jsem si myslel, že ona vidí, že můj život patří jenom tobě, že má smysl jenom s tebou. Ona to ale asi vidět nechtěla. Tenkrát jsem slavil svoje narozeniny. Chtěla jsi, abych byl jenom s tebou. Nechápal jsem. Řekla jsi mi, že mě miluješ, ale víš, že jsi splnila svůj úkol a že musíš brzy odejít. Teď už to chápu. Skutečně jsi byla anděl. Byla jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jenom já jsem byl sobec a nedokázal to pochopit dřív. Chtěl jsem se předvést před přáteli. Chtěl jsem jim ukázat, že tvoříš ten největší poklad, jaký kdy svět měl tu čest spatřit. Tobě to však ubližovalo. Nepatřila jsi totiž mezi lidi, co se rádi stávají středem pozornosti. Přežívala jsi to tři hodiny, tvůj výraz však mluvil za vše. Tak moc jsi mě milovala, že jsi byla ochotná kvůli mně i trpět. Pili jsme. Ty jsi šla na čerstvý vzduch, neboť jsi cigaretový kouř, jenž se linul celou tou místností, neměla ráda. Přišla jsi zrovna ve chvíli, kdy se na mě z ničeho nic nalepila moje bývalá přítelkyně. Dala mi polibek. Já ji od sebe po námaze nakonec odtrhnul, ale v tvých očích jsem viděl, že tohle bylo to poslední. Jednou jsi se na mě podívala a zmizela jsi za venkovními dveřmi. Naposled. Nemohl jsem tě nikde najít. Jakoby jsi zamávala křídly a odletěla ode mě daleko, co nejdál to šlo. Pak jsem tě uviděl. Uviděl jsem tě naposled. Zase jsi se zjevila jako anděl. Jenom mi připadlo zvláštní, že by jsi přistála na tak pustém a tmavém místě. Pomalým krokem jsem se vydal k tobě. Bál jsem se, že mi zase uletíš. Chtěl jsem ti všechno vysvětlit. Pohlédla jsi na mě a já v tvých očích spatřil konec tvého příběhu. Nehodlala jsi odletět pryč. Nemohla jsi, byla jsi zraněná. A to na dvou místech: v srdci a na pravém zápěstí. Nůž ležel vedle tvého bezvládného těla a já padl bezmocně na kolena. Věděla jsi přesně, kam se máš trefit, znala jsi přesně místo věčného odpočinku. Vždyť tvoje sestra byla zdravotní sestrou. Stačil jeden pohyb a vše pro tebe skončilo. Položil jsem si tvoji hlavu do své náruče a hladil tvé vlasy, jako jsi to dělávala ty mně v tom ústavu. Brečím, přestože žádná z mých slz nedokáže vrátit čas, brečím, neboť jsem bezmocný, brečím, jelikož vím, že jsem právě svojí životní chybou zbavil svět toho nejlepšího… tebe – anděla, který spadl do mé propasti. Chci jít s tebou...uchopuji do ruky nůž a...