Nenávidím a miluji

Nenávidím a miluji.

Sedím a píšu, ani nevím, co píšu. Jen tak čmářu do sešitu.
Za oknem chlad a čmoud. Podzim. Zima. Jen, aby tu meluzín „neproklouzl“.
Po zádech mi přechází mráz. Jako ostříž hlídám každý pohyb v prázdném bytě, jako bych netušila, že jsem v něm sama. Každý jeho kout tolik z duše nenávidím. Bože, jak ho nenávidím…
Mám divný pocit v žaludku a mlhu před očima. Ne, to vskutku nebude tou nechutnou snídaní, i když i po ní by se nejeden „zblil“.
Určitě přijde. Vím to jistě, že zas přijde. A bude peklo na zemi. Bude zle. Celý svět uchvátí a mě pohltí jako první. Ne, mě si vychutná…
Ještě je čas zmizet. Ještě můžu utéct, emigrovat, zdrhnout, zdejchnout, uprchnout, dát vale, vzít nohy na ramena a adié…
No jo, ale kam? Kam mám jít. Našel by mě. Určitě by mě našel. Před ním není úniku.
Zkusím se schovat, ale kam? Už jsem přerostla všechny své skrýše, už se nikam nevlezu.
Nezbývá mi jen čekat a doufat v nemilé. Doufat, že to i tentokrát „přežiju“.

Klíč v zámku daný na několikátý pokus konečně hlučně cvaknul. Přímo zařval bolestí.
Oznamoval mi konec úvah, mylných tužeb, nesplnitelných přání….
Návrat do reality je tak bezcestný …
Svírám tužku a ještě zuřivěji popisuji nekonečné stránky nesmysly, o nichž nemám ani ponětí.
Doufám, že nebudím dojem zoufalství. Ve skrytu duše věřím, že mě nevidí a že mě neuvidí jednou provždy, navěky. Blbost. Naprostý nesmysl. Samozřejmě, že mě vidí. Dokonce jako první. Už se na mě těšil. Běží si mě vychutnat. Ó Bože, jak já ho nenávidím, však ty budeš jednou naříkat. Uvidíš a já budu nelítostná, pak si tě pro změnu já z plna hrdla vychutnám.
Proměním tě v hadr, nicku .. pořádně si tě vychutnám a trosky hodím pryč.
Pak se vybliju a od domu do dáli odhodím klíč.
A to bude konec, to si piš!

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Sedím a píšu. Světe div se, vím o čem. Slunce se na mě směje, byť za oknem. Je podzim, zima, přec nádherně. Sedím sama doma a netrpělivě čekám, až se v zámku ozve to známé cvaknutí. Pak konečně přijde ON.
Přinese domů jarní vůni. Donese i kousek nebe. Přinese mi kousek čokolády, která mé tělo hned rozpálí. Přinese mi sám sebe, přineseme mi modré z nebe….
Nemám před kým utíkat. Už se nechci schovávat. Chci se jen radovat.

Klíč v zámku napoprvé cvaknul, ve dveřích však není TEn mého srdce majitel.
Stojí tam má noční můra z dětských dnů. Stojí tam a bezradně prosí, zda smí jít dál a já s úsměvem je dovnitř vpouštím. Už se ho nebojím.
Pokorně a s láskou mě líbá a opětně mě prosí za odpuštění.
Odpouštím, ale nezapomínám. Odpuštění je lepší než věčné hřešení.
Odpouštějte i vy, zvlášť pokud jde o táty.