Nešťastný konec

V jedné malé vesnici žila dívka, která byla krásná jako Helena, ale přesto tajemná jako noc. Skoro nikdo o ní nic nevěděl... Ta se jednoho dne dostala omylem ke zvláštnímu domu, kde byli uvězněni ti nejhorší zločinci a vrahové. Docela ji to zaujalo, proto se rozhodla, že se tam zajde jen tak podívat. Když vešla, objevila se ve strašné tmě, kde hořely jen pochodně po stranách stěn. A ty vytvářely hrozivé stíny. Procházela kolem cel, ale u jedné se zastavila a dívala se dovnitř. Na zemi leželo něco, co vypadalo jako muž. I když byla velká tma, přece jen rozeznala, že má krátké černé vlasy, ale ty byly slepené potem. Také zjistila, že má tělo poseté krvavými šrámy a škrábanci. Stopy po bičování, které na něm prováděli nedávno, neboť některé šrámy ještě krvácely. Bylo jí ho líto, když viděla jeho utrápený a bolestí zkřivený obličej. Kolem dalších cel neprocházela a vrátila se zpátky k východu. Tam narazila na muže, který vypadal jako správce tohoto "opravdu hrozného" vězení. Začala se ho vyptávat, kdo je ten muž v oné cele. Řekl jí, že je to šlechtic, vlastně chudý šlechtic, protože byl zbaven všeho majetku po zavření do vězení. Dál se ho ptala, proč ho sem zavřeli, a dozvěděla se, že z vraždy a umučení několika lidí. Ale k tomu dodal, že jeho vina nebyla zatím usvědčena. Když tohle uslyšela, zeptala se, jestli by šlo pustit ho na svobodu, když nejsou proti němu žádné důkazy. On jí odpověděl, že se to pokusí zjistit a nějak zařídit. O pár dní později byl muž propuštěn a dívka se o něj starala. Šrámy a škrábance se pomalu hojily, ale zjišťovala, že je jí onen muž sympatický víc a víc. Nejvíc jí učarovaly jeho tmavé oči, které byly nesmírně uhrančivé, stačil jediný pohled a byla jako v transu, dále černé vlasy jemné jako bavlna, které strašně ráda hladila. Navíc měl snědou pleť, vypadal jako pravý jižanský typ. Po nějaké době se do sebe zamilovali, ale v okolí se vyšetřovaly další hrůzné vraždy, stejné jako byly ty předtím. Nakonec byl její nejdražší odveden zpět do vězení. A protože neustále byla s ním, odvedli ji taky... Po měsíci ji propustili, protože zjistili určité důkazy, které ji usvědčily z její nevinny. Ale i to jí nepůsobilo radost, protože věděla, že toho, koho má ráda, jí nespustí. Jedno slunečné ráno, které bylo jako malované, jí přišel dopis, v němž stálo, že soud rozhodl o jeho trestu smrti oběšením. Přišel jí proto, aby ho mohla naposledy vidět, i když v takové hrozné situaci. Málem jí puklo srdce, ale přesto se rozhodla, že když už má zemřít on, tak ona taky. Zašla za soudem a udala se jako společník těchto vražd. Její trest smrti zněl také oběšení na šibenici. Když zemře on oběšením, tak ona s ním stejným způsobem, a tak spolu stráví poslední chvilky života. Když nastal osudný den, dostali oba nejlepší šaty, což bylo hodně absurdní. Přesně ve dvanáct hodin dopoledne se rozezněly zvony po celé vesnici, aby lidé věděli, že mají přijít na náměstí. Pak nadešla osudná chvíle, kdy jen bezvládná těla milenců visela na letním horkém slunci.
Několik dní na to, bylo zjištěno, že všechny vraždy způsobil úplně jiný člověk a dvojník mrtvého a oběšeného muže, jenž se mu chtěl pomstít.... A tak zbytečně vyhasly dva životy.