Černá stuha

„Táhni, nech už mě být!“ Po tvářích mi tečou slzy a nechávají za sebou slané stopy. Potůčky smutku, plné naplaveného odpadu a životního hnusu. Zůstává mi na tváři a zanechává na mladém obličeji prohlubně. Tvář zjizvená zklamáním….
„Ano, křič a plač! Vztekej se a pros o svobodu!“ Její hluboký hlas se rozmohl černým pokojem. Zněl tak jistě, tak pevně. Napadl mě kamenný most, vedoucí přes hlubokou skalní propadlinu. Ten most nezničí ani vítr, déšť ani prudké sluneční paprsky. Stejně jako neplatí nic na ní. Ještě, že existuje to osvobozující zemětřesení a srovná pevný most se zemí. Tak kdy se začne země konečně třást…?
„Už nemůžu, proč to děláš?“ Snažím se trochu pohnout, ale nemohu. Jsem připoután ke staré, dřevěné židli. Ruce i nohy omotané černou stuhou. Ovšem stuhou, která nikde není uvázaná, ale líně se mi táhne přes klín. Snažil jsem se jí ze sebe všemožně shodit, sfouknout a snad pomocí očí přenést pryč, ale je jako přibitá. Všiml jsem si, že ta stuha roste. Každým odbitím půlnoci se mi jednou omotá kolem zápěstí i kotníku, o který mám strach. Bojím se, že až vstanu, neudrží mě a já se sklátím k zemi…
„Protože si to zasloužíš! Tak trp!“ Její dlouhé havraní vlasy jí zakrývaly jemný obličej. Jednou jsem ho zahlídl, když se nedívala. Má jemné rysy jako právě narozené mládě pouštní hyeny. Sladký obličej navíc umocňují velké oči. Pohybují se rychle a ostražitě, jako by zrovna byla na lovu, snad jí byl dán do vínku zrak vlka. Stačí jen malé zašustění a její oči hned zamíří svůj cíl, a zaútočí. Jsou to oči, z kterých jde nahý strach…
„Já, já vím, že jsem to zvoral a mrzí mě to. Ale už na ní nebudu myslet!“ Bylo to těžké vyslovit. Hlas se mi zkroutil do podivných kudrlinek, které se rozhodly, udělat mi z hlasu požární alarm. Sám vím, že lžu. O to je to horší. Lžu sám sobě. Namlouvám si něco, co není pravda. Kdybych mohl, dám si facku. Ovšem jestli bych na to měl vůbec sílu, několik dní jsem nejedl, cítím, že takhle už to dlouho nevydržím…
„Dokaž to! Mysli na někoho, koho miluješ nade vše na světě!“ Vzkřikla na mě jako právě postřelený sup, řítící se volným pádem k zemi. Profukující vítr jí odhrnul vlasy z obličeje.. Byla rozzlobená, snad se bála, že se blíží její konec. Natáhla ruce a její kostnaté prsty mířily na mě. Klepala se, sice nechtěla, abych to poznal, soudím podle provinilého výrazu v zakalených očích, ale bylo pozdě, všiml jsem si dřív, než s tím mohla přestat…
„Dobře,“ pronesl jsem tichým hlasem, „nemiluji nikoho.“ Jenže lhal jsem. Vybavil se mi její obličej. Její úsměv, kterým mě vždy probouzela. Její rty, které mě vždy uklidňovaly, když mi nebylo dobře. Nezapomněl jsem na ní, nedokázal jsem to. Už mě to unavuje. Každý den cítím silněji a silněji, že mi chybí. Dal bych vše za to, aby to mohlo být jako dřív…
„Lžeš, stále jí miluješ, já to věděla!“ Začala se smát. Mně se zastavilo na chvíli srdce, nemohl jsem popadnout dech. Narovnala se, otočila se ke mně zády a chytla se stěny. Nepřestávala se smát a pohazovat hlavou. Její paže sílily, vlasy začaly růst. Nestačil jsem se dívat. Ještě před chvíli byla křehká tak, že by jí mohl ublížit i ranní vánek, teď se nemusí bát ani rotujícího tornáda. Obličej začal praskat…

„Já za to nemůžu, chci na ní přestat myslet, ale nejde to. Snažím se.“ Opět se roztekly. Divím se, že pramen slaných slz ještě nevyschl. Kde se pořád berou? Musel jsem již vybrečet všechny své zásoby, vody se mi nedostává, ani do mě nijak neprší, tak kdy už konečně přestanou téct? Teď jsem již však cítil, že proti mně začaly zbrojit. Proudy průhledných kapek pálily na tváři. Jako by mi někdo na tvářích rozdělal malý ohníček, a zapomněl ho uhasit. Jenže z toho ohníčku se pomalu stával velký obličejový požár. Tak moc bych potřeboval vodu…
„Nesnažíš se, ty chudáku! Vždyť nic jiné neděláš, než že myslíš na ní! Kolik hodin, nebo spíš dnů jsi jen proseděl se zrakem stočeným do prázdna? A víš co, ona tě nemilovala! Hrála si s tebou, byl jsi její oživení, nic víc!“ Ta krutost z ní přímo čišela. Ta slova, co pronesla, mě sejmula jako kulový blesk, nic netušící a pasoucí se krávu na zelené louce. Měla pravdu, já to věděl. Skrz otevřené okno se do našeho pokoje dostal obrovský černý puštík. Posadil se na masitou skříň a díval se ně mě, vedle mě i do mě…

„Dobře, máš pravdu! Chci tu zůstat, o nikoho jiného nestojím, jen o ní!“ Ani jsem to nedořekl a na mé rameno přilétl znepokojující puštík. Měl nohy od krve a byl studený. Zima z něj přímo čišela. Nebít mu srdce, řekl bych, že je mrtvý. Bylo ticho. Déšť přestal bubnovat do střechy, vítr nefoukal. Slyšel jsem jen svůj dech. Vtom se na mě puštík otočil a začal zpívat svou pohřební píseň. Každý tón mi projížděl mozkem, jeho oči mě stále víc bodaly a on nepřestal zpívat…
„Vidím, že si rozumíte, byla by škoda, kdybys nás opustil.“ pronesla ke mně ironicky. Z jejího nádherného obličeje zbyly jen havraní vlasy. Místo jemných rysů, teď na mě zírala vlčí hlava, se žlutými tesáky. Pohladila mě dlouhými drápy přes tvář, otočila se a zmizela v tmavém rohu pokoje.
„Miluju tě, Lucko!“ zařval jsem, jak nejvíc hlasitě jsem mohl. Černá stuha se znovu obmotala kolem mého zápěstí a kotníku, teď však mnohem pevněji. Bylo mi ze sebe zle, věděl jsem, že jsem zase prohrál svůj boj s ní. S odpornou samotou s vlčí hlavou. Vím, že za chvíli je tu zase a nenechá mě spát, jíst, prostě žít. Vzdychl jsem si, uhnul hlavou stranou a nechal proudit puštíkovu píseň do mého nitra….