Propaganda, tobogán a ovoce

"Táta je doma!" křičely děti a doháněly tak matku do naprostého afektu, který kryla neskutečně umělým úsměvem.
"Koukejte, co jsem přinesl," položil na stůl tašku, ve které byly jen dva jogurty - zvláštní.
Dvěma zdivočelým mrňousům to ale stačilo, aby je ihned popadli a pádili s nimi do svého pokoje, kde by je mohli o samotě zblajznout. Bylo to k neuvěření... Velkolepá scéna, kterou tyto jahody dříve vídaly jen ve filmech, se náhle stávala skutečností. Pluly jogurtem po bílé obrazovce, máčely se v něm a radostně výskaly. Byly štěstím bez sebe. Jen postarší jahodák se z klasického přízemního hlediska radoval velice volně a jen proto, že to stálo ve scénáři. Na takový blbosti se už nehodil. Potřebovali mladý jahody. On ten tobogán sjížděl snad už po dvacátý. Celkem otrava, musím podotknout. Nezletilá jahoda surfující na jedné obzvlášť efektní vlně, kterou bezpochyby ještě přibarví hoši od efektů, konečně dokončila svojí pouť a vyletěla ze záběru. Starý jahodák se musel ještě chvíli přetvařovat a usmívat se, než mohl konečně taky vypnout, aniž by si musel dávat pozor, která z kamer jede a do které se má "upřímně" smát.
"Sakra! Na tyhle nesmysly jsem už starej!" rozčiloval se.
Byl z týhle party ten nejzkušenější, a právě proto ho tady jeho stará známá produkční, paní Borůvková, stále držela. Chtěla tu mít někoho, kdo se v týhle branži už pohyboval nějakou dobu. Jenže to byl asi ten hlavní problém. I ona se v tomhle oboru točila už pár let, natočila desítky reklam, na chlup stejných mimochodem, hlásajících velké množství ovoce a maximalizaci chuti oproti ostatním "obyčejným" výrobkům, které ve svých propagandistických reklamách prohlašovaly totéž, co oni. Bylo to už trochu ohrané. Záleželo jen na tom, jak akční vlnu a záběry se tentokrát pořídí.
"Výborně, Boby," napudrovala ho maskérka, zatímco do něj hučela paní Borůvková. "To bychom měli za sebou. Vedl sis skvěle." Měla takový pocit, že ho musí v jednom kuse chválit, aby jí s tou prací hned neseknul... A měla pravdu.
"Kecy. Jsou to nesmysly! Už na to nemam," odpálkoval broskev, která mu líčila tvář a srovnávala lístečky na hlavě.
"Musíš...," oznámila sebejistě.
Ani odborník by už nebyl schopný rozpoznat, jak dobrý herec ten starý jahodák vlastně je. 24 hodin denně se ve studiu přetvařoval. Ve skutečnosti ale ty sentimentální žvásty nemohl vystát.
"Ne!" zavrtěl rozhodně hlavou. Zapřísahal se, že již nikdy tu stupidní repliku neřekne...

Falešný úsměv. Cynický tón. "Ahoj děti! Já jsem Hoplík a je se mnou hrozná legrace!"
"Skvělé, prostě skvělé!" zaradoval se, opět, štáb.
Všichni tu hlášku milovali. Všichni si ji opakovali. Nikdy jim však nedošlo, jak hloupá vlastně je. Jahodák si hluboce povzdechl a šel. Za ta léta už moc dobře věděl, že proti tomuhle pomůže už jen flaška něčeho ostřejšího...