Děkuji Ti, že jsi pro mě byl...

Je tma. Chodím tiše temnými, černými ulicemi, kde je slyšet jen to ticho, které mě nutí přemýšlet opět o mém životě. Přemýšlím tentokrát, jak dlouhá je moje cesta, cesta života. Jak dlouho budu ještě pobíhat po světě? Několik dní?! Roků?! Kam se mi otevřou dveře?! Do pekla?! Nebe?! ...
Po tvářích se mi kutálejí slzy. Jsou to slzy strachu. Šeptám, jak je život krásný. Je ještě přeci brzy. Jenže boží mlýny melou spravedlivě a jen dopředu jdou. Kdo z nás ví, který den, je jeho poslední?! Nikdo...
Tenkrát Ti bylo pouhých 19 let, když jsi opustil tento svět. Pořád tě vidím přede mnou, jako by to snad bylo včera a ne před několika lety. Usmíval jsi se štěstím, zamilovaností. Oči jsi měl jen pro jednu dívku.
Bylo krásné poslouchat, co bys vše pro ni udělal. Bylo krásné, poslouchat, jak jen tvé srdce pro ni tluče. Byla jsem tak šťastná, když jsem mohla být s tebou a vyzpovídat se ti.
Jenže potom nastal den, kdy jsi zranil naše duše. Moji i její. Oběma jsi slíbil něco na věky. Jí lásku, mně přátelství. Nikdy bych nevěřila a nečekala, jaké silné pouto může mezi námi být.
Dlouho jsem tě ještě hledala... čekala... prosila... plakala...
Jeden večer, vešel do mého snu někdo, někdo, kdo by se dal nazvat andělem. Měl krásně bílá křídla. Viděla jsem jeho světlo duše, dívala se na jeho tvář. Byl to on, kdo mě pohladil po tváři a slíbil, že navždy se mnou zůstane. Nikdy mě už neopustí.
Vzbudila jsem se celá zpocená a uplakaná. Uplakaná štěstím, ne bolestmi. Byla to úleva, kdy už vím, že mám svého anděla, na kterého nikdy nezapomenu..