Prázdný příběh

Sedla si ke stolu, před sebou lahvičku inkoustu a staré pero, které kdysi objevila, už si ani nepamatovala kde.
Chtěla napsat něco o svém životě, o smutku a o lásce, o jednorožcích, vílách, o stínech, hlavně o těch bílých, ale pak si to rozmyslela.
Vstala, otevřela okno a usmála se.
Venku teprve vycházelo slunce a jeho paprsky putovaly po spadaném listí.
„Kdybych byla taková, jako v mých příbězích,“ pomyslela si: „určitě by se mi do očí draly slzy.“

Pak si vzpomněla na staré dřevěné dveře na půdě, které nikam nevedou. Obula si červené bačkory, oblékla pestrobarevný svetr, do batohu sbalila nějaké jídlo.
„Cesta určitě bude trvat dlouho, ale tady doma je nuda,“ povídala si s dívkou v zrcadle.
„Možná bych se měla rozloučit,“ napadlo ji, jenže nebylo s kým, nikdo totiž v domě nebyl.

Došla k nikam nevedoucím dveřím, otevřela je, odešla a zároveň vstoupila, pak za sebou pečlivě zavřela.
Zmizela stejně jako mlha, bez zbytečných slov a vět.