Podléhání, aneb závislost na někom.

Jsem v klubovně, naší společné místnosti s malým barem, dvěma stoly a několika židlemi. Dnes je tu plno, pozval sis spousty svých kamarádů a spolužaček. Bavíte se, popíjíte. Jen já jsem sama, nikdo si mě nevšímá ani ty, můj kluk. Ignoruješ mě a já nechápu proč, co jsem ti udělala? Nevím, proč se tak chováš, ale změnil ses - nemohu říci k lepšímu. Dívám se na tebe, ale nepoznávám v tobě toho fajn kluka, kterého jsem před rokem potkala na táboře a byla jsem do něj šíleně zamilovaná.
Bolí to, hodně. Už se nemůžu dál dívat, jak se usmíváš na tu holku, kterou jsi právě objal, ale zase nemůžu odejít - jsem zbabělá, nechávám se ponižovat. Sednu si na zem, opřu se zády o radiátor a zavřu oči. Vzpomínám na všechno, co bylo tak hezký:
"Byl červenec a já loni poprvé jela na tábor, jako praktikantka. Těšila jsem se, byli jsme bezva parta - všechny už jsem znala. Kromě tebe. Byl jsi na mě milý, všechny jsi nás bavil svými vtipy a navíc jsi na všechno znal odpověď. Oproti mně jsi byl o dva roky starší a mně nedalo velkou práci se v tobě zhlédnout. Pohled do oříškových očí mě pokaždé odzbrojil (bylo to brzy, s holkami to umíš), ale nikdy bych neměla odvahu ti cokoli říci. Byl jsi super starší kamarád, o kterém se mi zdávalo. Nic víc. Poznávali jsme se, s oddílem jsme hráli hry, chodili jsme se koupat k rybníku. Měla jsem tě tenkrát na očích často. Nic mi nechybělo, snad.
Jednou večer pořádali vedoucí táborák. Jen parta mladých lidí, oheň, kytara a tvůj zpěv. Bylo to fajn. Panovala dobrá nálada. Seděla jsem naproti tobě a tvé oči mě hypnotizovaly. Neustále jsem k tobě vracela zrak, maximálně ti to ten den slušelo - roztrhané džíny, košile. Na krku amulet, na tváři úsměv a v očích plamínky. To jak se ti v nich odrážel oheň, anebo ne? Kolem půlnoci jsme ,,to" však rozpustili, další den byl náročný a my jsme se museli vyspat. Řekla jsem jen dobrou a vlastně ani nevím, proč jsem sklopila oči. Možná jsem se nechtěla prozradit, možná jsem si to nechtěla sama připustit. Nešla jsem do chatky, neusnula bych. Doploužila jsem se k rybníku. Sedla jsem si na lavičku a hlavu jsem zvedla k nebi. Když vtom jsem uslyšela něčí kroky, chvíli na to i hlas: ,,Předběhla jsi mě, co tady děláš, vílo?" usmála jsem se. Přišel. Náhoda, nebo předtucha. ,,Ale já nejsem víla." Přišel ke mně, podal mi ruku a donutil mě vstát. Podíval se mi do očí a řekl, že by nebyl zrovna rád, kdybych byla víla, neboť by byl zamilovaný právě do víly. V té chvíli jsem se topila a nikdo mi nemohl pomoct, následovala pusa a já to věděla. Byla jsem zamilovaná, tak krásně."
,,Terezko?" otevřu oči a rychle setřu slzu, která mě tak nepokrytě prozrazuje. Nestojí přede mnou ten, koho bych chtěla, avšak kamarádem Radkem také vezmu za vděk. Vždycky se s ním dobře povídá a alespoň tu nebudu sedět tak sama. Náš hovor však nezačal nejlépe. ,,Tery? To pod okem máš od Tomáše, co?".... ,,Ne-ee, já já jsem spadla a uhodila jsem se tady o hranu stolu," ach jo, neumím lhát..... Radek mě chytl za ruku (jak dlouho mě takhle Tomáš nechytil?) a řekl mi: ,,Proč nemluvíš pravdu, Terezko, myslel jsem, že jsme přátelé. Byl to Tomáš, vím to. Chlubil se nám tady, když se včera opil. Nepotřebuješ poradit, pomoc? Víš, těch modřin ti nějak přibývá!"
Naštvaně jsem se zvedla, nebylo to kvůli Radkovi, mluvil pravdu. Bohužel mluvil pravdu. ,,Nestarej se!" řekla jsem mu a odešla jsem.
Běhala jsem zmateně po ulicích, klopýtala jsem a ztrácela jsem dech. Chtěla jsem utéct sama před sebou, před mými myšlenkami. Před mým já, které také ví, že potřebuji pomoct. Nakonec jsem zašla hledat útočiště u své nejlepší kamarádky Katky. Hned jak mě spatřila, věděla, oč jde. Jako první si všimla nové modřiny. Neměla jsem jí ohledně toho, co říct. Začala jsem brečet. U ní jsem mohla. ,,Nevím, dneska s tou holkou na klíně a panákem v ruce mi přišel cizí, odporenej. Když mi včera dal tu pátou facku, přestala jsem si ho obhajovat, bála jsem se ho. V tom koutě jsem se, Katko, třásla dobrou hodinu. Myslí si, že mám někoho jinýho. Chápeš to? Vždyť já ho mám šíleně ráda. Žárlí, i když nemá důvod. No a potom je to zase můj Tomáš, přijde, omluví se. Jsme spolu, bavíme se a je to skvělý. Když odejde, tak mi chybí, neustále na něj myslím a když je se mnou, tak mám strachy, kdy mi zmizí. Miluju ho a zároveň nenávidím." Zmlkla jsem, Katka se na mě podívala zvláštně. Soucit, lítost, vztek.
,,Normálně mu podlíháš, má tě jistou a ví to, Terezko. Je to špatný, holka, vždyť tobě už ty modřiny snad ani nevadí - make-up to přece nespraví. Prosím tě, nech ho jít. Ze vzpomínek, i když hezkých, se žít nedá, utrápíš se!"
Pryč, musím pryč. Už dva lidi mi toho dne řekli pravdu do očí. Pravdu, kterou jsem vidět nechtěla. Vrátila jsem se zpět do klubu, kde jsem našla jen Radka. ,,Kde jsou ostatní?" Doma. ,,Kde je tedy Tomáš?" Nevím. Je na tobě poznat, že lžeš. Zopakovala jsem mu jeho dnešní větu o pravdě, nepomohla. ,,Tak ti děkuju za pomoc, vážně. Měj se a ahoj!" Naposledy jsem se podívala na žluté zdi v klubovně, na kterých jsou naše společné fotky. Otočila jsem se na podpatku a splynula jsem s tmou.

Celou tu dobu jsem na něj čekala, jak na armádu spásy. Topila jsem se v jeho očích přesně od té chvíle u rybníka, s holkami to uměl. A já jsem ztrácela své já. Kde jsou ty dny, kdy jsem byla třída? A měla jsem se aspoň trochu ráda? Ztratily se. Já utíkám, podlíhám, umírám!!!

Druhý den se u Katky rozlétly dveře. Stál v nich Tomáš. Páchl, byl špinavý a leskly se mu oči. ,,Kde je?" bylo vidět, že je naštvaný. ,,S kým se tahá dneska? - to si s ní vyřídím!" Ne, nevyřídíš.
,,A kdo mi v tom zabrání - snad ne ty?" (pohrdavý smích, rozbité zrcadlo a další rozkopnuté dveře)
,,Dnes ráno ji našli mrtvou." (já utíkám, podlíhám, umírám....)

Ticho. (plachá holka na táboře, kamarádka a skvělé koupání. Táborák a hvězdy. Noční víla a první pusa, polibek. Láska. Kina, cukrárny, klubovna. A smích - ten hlavně. Pohoda, představení rodičům. A pak ta hnusná žárlivost, mrcha. Nadávky, první facka, druhá, třetí......) ,,Víš, co jsi?" Jo, vím.
(I Hate Everything About You and I Love You)