První pravá láska...

„Miluji Tě!“
„Nemohu už bez Tebe žít.“
„Budeme spolu navždy.“
„Už nikdy bez Tebe.“
„Budeme spolu bydlet, mít spolu děti.“

… Tak asi takhle zněla jeho slova každý den, kdy jsem ho viděla! Objal mě a vyznal mi svou lásku něžným políbením. A já? Já mu to všechno věřila! Dva měsíce neskutečné touhy po něm, smutku po něm, štěstí s ním! Byly to ty dva nejkrásnější a zároveň nejhorší měsíce. Nežila jsem pro nikoho jiného než pro něj! Pro jeho nádherné oči, které mi dávaly naději, pro jeho velké ruce, které ve mně vzbuzovaly pocit bezpečí, pro ty jeho smysluplné rty, po kterých jsem toužila vždy, když jsem ho viděla! Bez něj jsem byla jak hromádka neštěstí, pořád jsme přemýšlela, kde je, s kým a toužila jsem po tom, aby byl tady a se mnou, ale když jsem ho zase uviděla, rozzářila jsem jak vánoční stromeček na Štědrý den. Byla jsem s ním každou volnou chvilku, dva měsíce, den po dni, jsme chodili ven, jsme chodili k němu, jsme byli skoro každý den spolu. Po dobu těchto dvou krásných a zároveň tak bolestivých měsíců jsem také jezdila domů každý den až posledním autobusem. V 18:09 jsem odjížděla od II. Polikliniky, kam mě chodívával doprovázet, dal mi poslední pusu, a zamával na šťastnou cestu. A další den to samé, i o víkendech jsem za ním jezdila, bývali jsme u něj doma, nebo šli ven na procházku.. NÁDHERA! Každý nám záviděl, každý nám vyprávěl o tom, jak nám to spolu strašně sluší. I my dva jsme byli přesvědčeni o tom, že tahle krása nikdy neskončí. Věřili jsme tomu, bezmezně jsme tomu věřili. Dokonce, jsme měli naplánované už i dvojčátka (po kterých mimochodem toužím do teď a když budou, dám jim naše domluvená jména - Kristýnka a Honzík). Ale opak, opak se bohužel stal pravdou, naše láska začala ochabovat, problémy ve škole a taky už nebyla touha nic objevovat, znali jsme se jak vlastní boty. Díky problémům jsme potom na sebe, ale neměli čas vůbec. A tak přesně na den 11.6.2006 se odehrál jeden z největších zásahů do mého života. Rozchod s tím nejúžasnějším a zároveň nejhorším klukem na světě. Ta nejdříve pomyslná pauza v našem vztahu se stala rozchodem, věčnou ztrátou milované osoby. On je ten kluk, který v mém srdci zůstane jako ten „první“, děkuji Ti za to, Honzí… Mám Tě moc moc ráda…