Zoufalství

Skřípění brzd. Tupý náraz. Řidič auta vyděšeně vyskočil z auta. Kolem už se stačil seběhnout malý hlouček lidí. Před jeho autem ležela dívka. Měla na sobě nemocniční košili a byla bosá. Její tvář byla mrtvolně bledá. Černé dlouhé vlasy ji částečně kryly obličej, po kterém ji stékal tenký pramínek krve. Kde se tu vzala? A proč má na sobě jenom tohle?

Nikdo to nevěděl. K přihlížející skupince přibyla jedna osoba. Nikdo ji ale nemohl vidět. Byla to ta dívka. Byla smutná. Myslela si, že jeden skok pod auto všechno vyřeší. Vyřeší všechnu bolest, kterou cítila. Vyřeší její bezvýchodný život plný utrpení a nenávisti, kterou vnímala od svého okolí. Její rodina s ní zacházela jako s kusem hadru. Nikdo ji neprojevoval lásku. Jenom ji říkali, jak je k ničemu a nikdo ji nemá rád. Ani nebude. Neměla žádné kamarády, protože si ostatní mysleli, že je podivínka. Navíc byla uzavřena ve svém vlastním světě, do kterého nikoho nechtěla pustit. Jednou, když k ní měli rodiče opět proslov, že je nic, nula, že si nezaslouží žít, nemohla to vydržet. Chtěla pryč z tohoto světa. Vyběhla ven do tmavé noci. V kapse u potrhaného kabátu držela lahvičku. Lahvičku, která ji měla ulevit. Doběhla do tmavého parku a posadila se na lavičku. Stále svírala lahvičku v ruce. Vyndala ji z kapsy a celý obsah si vysypala do pusy. Cítila, jak ji spousta prášků zaplňuje žaludek. Zaměřila svůj pohled na velký zářící měsíc na obloze. Kolem byly malé hvězdičky. Hvězdičky, které připomínaly zářící kamínky. Pomalu se ji začínaly zavírat oči. Cítila se ospale. Měsíc ztrácel na své jasnosti. Zavřela oči a najednou byla všude tma.

S leknutím se probudila. Nevěděla, kde je. Trochu ji bolela hlava. Cítila něco na ruce. Měla v ní zapíchlou kapačku. Po chvíli si uvědomila, že je v nemocnici. Byla sama v pokoji. Slyšela jenom přibližující se kroky. Dveře se otevřely a vešel doktor se sestrou. Změřil si ji pohledem a bez dlouhého otálení se zeptal: "Pročpak jste to udělala, mladá slečno?" Nechápavě na něho koukala. Pak si vzpomněla, co udělala. Odvrátila zrak k oknu. Po dvouminutovém odmlčení doktor pochopil, že s ní nebude řeč. Něco pověděl sestře a odešel. Sestra vzala do ruky injekční stříkačku a přistoupila k její posteli. Vpich necítila a neslyšela ani sestru odcházet. Tou dobou už byla v krajině snů.

Vyrušil ji nějaký hluk. Zvedla se z postele a otevřela dveře na chodbu. Dva statní chlapi se snažili uklidnit jednoho pacienta. Řval na celou chodbu a snažil se vymanit z jejich sevření. Kolem šla žena. Od pusy ji tekla slina a něco si pro sebe povídala. Dívka pochopila, že není v normální nemocnici. Byla na psychiatrii. Věděla, že tam už nevydrží ani minutu. Takhle si to nepředstavovala. Nechtěla skončit tady. V mezistanici mezi světem a věčností. Přeběhla k oknu. Vypadalo to, že nepůjde otevřít, ale nakonec povolilo. Její pokoj se nacházel v prvním patře, takže hladce dopadla na zem. Už se stmívalo a ona se cítila volná. Rozběhla se k nedaleké silnici. Cítila, jak kolem ní proudí studený vzduch. Zavřela oči. Nechtěla nic vidět, slyšet, cítit. Vběhla na silnici a pak se všude kolem rozprostřela známá tma. Ale jenom na chvíli. Zjistila, že se dívá na sebe. Ale už to vlastně nebyla ona. Tělo bez duše neznamená nic. Je bezvýznamné. Je to jenom schránka. To důležité je pryč. Dívka byla zklamaná. Smrt ji nijak neulehčila. Sklopila hlavu a dala se do pláče. Netekly ji ale žádné slzy. Byla zoufalá. Náhle se po ulici rozprostřelo světlo. Krásné a jasné světlo. Zvedla hlavu a po tváři ji přelétl úsměv. Přistoupil k ní překrásný anděl a natáhl k ní ruku. Ochotně ji přijala. Věděla, že tam, kam se chystá, ji bude lépe. Konečně byla šťastná. Světlo zmizelo a s ním i dívka. Nikdo si ničeho nevšiml. Zbylo tu jen bezduché tělo, které nemělo významu.