Kadiš

Sledoval svůj obličej ve vodě. Křivil se na něj, šklebil se. Celý ten pitoreskní obraz se mu vysmíval.
Nějakou dobu tam ještě zůstal sedět. Nechával stékat kapky krve po tváři.
Rudé skvrny na hladině, mokré oči, topící se v hloubce; své vlastní.
Otočil se.
Seděla pod stromem. Schoulená do sebe, unavená, špinavá, upírající na něj oči.
"Už je po všem, holčičko." Setřel slzy a přišel k ní.

Vítr se proplétal mezi větvemi stromu. Chladný západ slunce rozdával poslední polibky na dobrou noc. Měsíc vyšel, zase se stejnou tváří.
Upadl další list. Snášel se na zem, mírně se pohupuje v prázdnotě. Přistál na kusu dřeva, ledabyle složeného do tvaru kříže.

"Mami..." hleslo dítko. Prosté a nahé, nevědoucí a bezbranné, tiché a smutné.
Znovu se otočila k tatínkovi. V očích vyryta jediná otázka.

Nevydržel ten pohled.
"Je mi to moc líto, holčičko." Přitiskl si její hlavu k hrudníku.
Chvíli cítil odpor.

Nejasné hvězdy. Srpek měsíce. Mohutný strom. Listy popadané kolem dvou hrobů. V tom zní pár tichých, smutných slov.