Cítím konec

"Slyšíš mě, holčičko moje?"
-Ano.-

"Já vím, že mě slyšíš."
-Proč ale stojíš ve tmě? Pojď za mnou, mami! Copak nevidíš moji nataženou ruku? Drž mě!-

"Včera jsem byla v práci. Máme novou spolupracovnici, je to takový mladý trdlo. Docela mi tě připomíná."
-Proč máš takový tón hlasu, jak kdyby se něco dělo? A proč nereaguješ na to, co ti povídám já, mami?-

"Ona taky pořád něco vyvádí. Tam kde je ona, tam je smích. Chci tě už mít zase doma, holčičko moje. Moc mi chybíš."
-Co se děje? Vždyť já jsem s tebou. Slyším tě! Jen vystup z té tmy. Chci tě vidět!-

"Tak se už vzpamatuj! Bojuj trochu! Nemůžeš všechno hned vzdát!"
-Co..cože? Já přece.. Co se děje? Proč na mě křičíš? Proč pláčeš?-

"Nerad vám to říkám, ale už je na přístrojích moc dlouho. Je tu sice nějaká mozková aktivita, ale víte sama, že se nic od té nehody nezlepšilo. Měli by jsme ji už odpojit. Nechte si to zatím projít hlavou, zítra mi řeknete."

"Já.. promyslela jsem to. Odpojte ji. Už je to moc dlouho..."
-Mami?! NE! Jsem tu! Tady s tebou! Nedělej to! Vždyť já bojuji. Jen nemohu otevřít oči. Nemohu otevřít ústa. Nemohu pohnout ani prstem, i když se o to moc snažím. Nemám na to sílu, ale dej mi čas! Já to zvládnu, mami!-

"Mám tě ráda, holčičko moje."
-Nedělej to, mami!-

"Sbohem.."